Inspiraci by po skotském referendu Londýn mohl najít v Rakousku-Uhersku

Skotské referendum odmítlo nezávislost na Velké Británii. Diskuse o státoprávním uspořádání země ale neutichly. Přidali se i Angličané, kteří sice nechtějí vyhlašovat nezávislost Anglie, ale kladou logické otázky: Když Skotové mají skotský parlament, proč my nemáme anglický parlament? A pokud se ve Westminsteru jedná o anglických záležitostech, proč o nich hlasují i poslanci zvolení za Skotsko?

Pnutí mezi Anglií a Skotskem je ze strany Angličanů spíše politické než nacionální. Nelevicovým Angličanům vadí, že z 59 skotských poslanců je 58 levicových. Ti pak představují důležitou mocenskou podporu Strany práce. Situace velmi připomíná Československo začátkem 90. let, kdy Slovensko bylo politicky mnohem„sociálnější“, což Čechům do značné míry vadilo. Kdyby se Británie měla vyvíjet stejnou cestou, zanedlouho by nebyla Velká. Existuje možnost, jak dynamiku směřující k postupnému rozpadu zastavit? Možná ano. Řešení by Britové mohli hledat ve státě, který naši předkové rozbili: v rakouskouherské monarchii.

Cesta k vyrovnání

Staré Rakousko bylo v mnoha ohledech úspěšným státem. Dlouhé zpoždění v hospodářském a společenském vývoji začalo úspěšně dohánět za vlády Františka Josefa I. Tehdy také přijalo politický systém inspirovaný Británií: Rakousko mělo obdobu Sněmovny lordů a Dolní sněmovny, volební systém založený na kuriích (třídách obyvatelstva podle majetku), vládu jmenovanou císařem na základě voleb a tak dále. Harmonii kazili ovšem separatisté z různých národů. Především Uhři.

Historik Marc Flandreau píše: „Porážka Habsburků Pruskem v roce 1866 ukončila rakouské snahy stát se středoevropským hegemonem. Rakušané byli nuceni zaručit Uhrům více hospodářských svobod, ale zároveň hodlali udržet jednotu otřesené monarchie. Výsledkem bylo rakousko-uherské vyrovnání roku 1867.“

Zní to povědomě: Británie je stále ještě otřesena po finanční krizi. Každé separatistické hnutí vždy využije oslabení centra ve svůj prospěch. Ale rakouský císař tehdy vyřešil problém překvapivě dobře: monarchie po vyrovnání prosperovala a byla i politicky stabilní. Teprve první světová válka a český separatismus zničily Rakousko-Uhersko. (Naši předkové měli ovšem dobrý důvod tak učinit: nebyli zahrnuti do vyrovnání, takže byli ve společném státě v podřízeném postavení.)

„Vyrovnání uznalo obě části monarchie za různé politické entity a určilo oblasti, kde tyto dvě země jsou plně suverénní, dále pak oblasti se sdílenou suverenitou,“ uvádí dále Flandreau. „Existoval společný trh, společná obchodní politika, společná armáda, diplomacie a zahraniční politika a také společná měna. Na druhé straně parlamenty, rozpočty a dluhy byly národní.“

Jedna země, dva systémy. Rakousko-Uhersko nesmělo mít dluhy, ale Rakousko ano a Uhersko rovněž. Existoval jen malý federální rozpočet, který šel převážně na armádu a na politickou reprezentaci. Jinak obě země hospodařily nezávisle, měly dosti odlišné deficity, dluhy i výnosy státních dluhopisů. Uhersko se zadlužovalo více vzhledem k investicím do infrastruktury, ale celkově byly veřejné finance obou částí monarchie v přiměřeném stavu.

To je mimochodem popření dogmatu neustále papouškovaného současnými ekonomy a politiky: společná měna údajně vyžaduje společnou rozpočtovou politiku. Není to pravda. Ani Velká Británie, pokud by dopřála Skotsku, Severnímu Irsku a možná i Walesu úplnou rozpočtovou nezávislost, by nemusela opouštět libru.

Jistota tradice

Přijetí rakousko-uherského modelu by Británii vyřešilo četné problémy, včetně stížností na „penězovod“ do Skotska. (Britský penězovod má jméno Barnettova formule, metoda výpočtu veřejných výdajů, která zaručuje, že rozpočet utrácí na jednoho Skota o 1200 liber ročně více než na jednoho Angličana. Severní Irové dostávají dokonce o 2200 liber více.) Skotové by hlasovali o skotských záležitostech a ve Westminsteru by nezasedal britský, nýbrž jen anglický parlament. Britská libra, s níž se ani Skotové nechtějí rozloučit, by ale zůstala všem.

Úplná devoluce - přenos pravomocí z centra na nižší celky - by také mohla znamenat konkurenci v daňové oblasti. Skotové by se mohli pokoušet přilákat investice a daňové rezidenty z Anglie nižšími sazbami. Podobně funguje systém daňové konkurence ve Švýcarsku.

Je zde ovšem háček: zahraničí a obrana. V dobách Rakouska-Uherska rozhodoval o těchto věcech vždy císař. (Obvykle chybně: kdyby byl František Josef moudřejší, nemusela by vypuknout první světová válka.) Monarchie se nicméně obešla bez federálního parlamentu. Ale v současné konstituční monarchii je obrana a zahraničí věcí všech. Musela by tedy přece jen existovat nějaká federální sněmovna, která by řešila tyto záležitosti.

Budoucnost Británie je tedy stále nevyřešena. Ale tato země má již od roku 1066 tradici, že nakonec se vždy nějak vyrovná se všemi úskalími a břemeny. Historie pokračuje a toto pokračování může být zajímavé.

LN, 23.9.2014

Autor je ředitel pro strategii, společnost Partners

Nová ústava.cz