Zmatek, chaos, rozvrat. Minulý týden přestaly platit v britském parlamentu zvyková i ústavní pravidla. Ještě nikdy, co paměť sahá, nezažila Dolní sněmovna takový rozklad. Premiérka Theresa Mayová se podruhé pokusila v úterý prosadit vyjednanou dohodu s EU, ale zradil ji vlastní státní zástupce prohlášením, že ujištění Bruselu o neplatnosti „irské stopky” na věčné časy, které získala na poslední chvíli, nemá z právního hlediska žádný význam.

Spor o volně průchodnou hranici v případě (budoucích) cel uvnitř irského ostrova je zcela absurdní, týká se obchodu, který představuje 0,5 procent britského HDP a tarifní režim by se dal snadno technicky zvládnout bez viditelné hraniční kontroly. Tento bolestivý útok na britskou suverenitu znovu umožnil poslancům dohodu odmítnout, byť dopadla o něco lépe (prohrála o 149 hlasů místo minulých 230). Jedna starší dáma v hotelu mi s vážnou tváří řekla, že šlo o irskou pomstu za imperiální útlak pod Angličany a „když si pomyslíme, že je irský předseda vlády po otci Ind, tak je všechno zřejmé, není-liž pravda”. Spiklenecké teorie pochopitelně v Anglii bují, protože establishment a s ním spřízněná media ztratily autoritu, chaos v Dolní sněmovně občany rozčiluje a v obou rozpolcených stranách se odpůrci zuřivě hádají.

Mayová tak jako při minulé porážce demisi nepodala, ačkoli ji to ústavní zvyklost nakazuje. Inu, proč taky, když přestála hlasování o nedůvěře a stranická disciplina už dávno nefunguje. Druhý den ji čekalo další, tentokrát očekávané fiasko. Vzbouření ministři si prosadili předem hlasování o tzv. tvrdém brexitu, čímž premiérce znemožnili vyjednávání v Bruselu, každý věděl, jak dopadne. A také to tak dopadlo. Británie neodejde z Unie bez dohody a pokud do oficiálního termínu brexitu 29. března nic neschválí, požádá vláda o prodloužení vyjednávací lhůty. „Nemylme se,” prohlásila kandidátka na premiérský post Esther McVeyová, „parlament usiluje brexit zvrátit a rozhodnutí lidu zmařit.” Nemá ale odvahu vystoupit otevřeně proti brexitu, odmítl i druhé referendum, aby nenaštval voliče, a hlasování o setrvání v Unii získalo pouhých 85 hlasů. K čemu má ale sloužit odklad? O poníženém osudu Británie má rozhodnout Brusel a ten by mohl přitvrdit. Mayovou zradili čtyři kabinetní ministři a ani oni nerezignovali na své posty, jak vyžaduje ústava, a premiérka ztratila autoritu, aby je mohla z vlády vyhodit. A tak se bude potřetí v rozporu z ctihodnou konstitucí hlasovat o de facto stejné dohodě.

Tentokrát se ale zastánci brexitu ve sněmovně pořádně vyděsili, že nemají jinou možnost, než pro ponižující dohodu s EU hlasovat, jinak dojde k odkladu, jenž by se mohl protáhnout do nekonečna, vždyť naprostá parlamentní většina s brexitem nesouhlasí a ta by nakonec mohla v součinnosti s Unií hravě vyjednat nějakou smlouvou á la Norsko, což by byl daleko horší brexit neexit než ten současný, nebo dokonce prosadit celní unii. Premiérčina dohoda alespoň v souladu s hlasováním v referendu umožňuje kontrolu hranic (omezení imigrace z EU), možná zachrání i rybolov v obnovených svrchovaných vodách a ušetří Británii každoročně 13 miliard liber členského příspěvku. Mnozí konzervativci se ostatně domnívají, že spor o vzájemném obchodu s EU byl přehnaně dramatický a podléhal zastrašování zastánců brexitu, jestliže 80 procent britského HDP jsou služby, a po počátečních problémech na celní hranici by se technická řešení jistě našla. Naprostá většina malých a středně velkých podnikatelů s tímto názorem souhlasí na rozdil od velkého průmyslu, jenž chce v Unii zůstat.

McVeyová a několik prominentních zastánců brexitu apelovalo na principiální suverenisty, aby pro nenáviděnou dohodu s EU zvedli ruku. Co naplat? Vláda má i s koalicí Severoirčanů převahu pouhých 10 poslanců (3 z konzervativní strany vystoupili) a někteří brexit neexit spolknout nemohou. Utěšují se, že premiérku přinutí k demisi, zvolí si lídra pro opravdový brexit a vyhrají s ním volby.

Spekulace má své opodstatnění, neboť v posledním kole o dvou uchazečích hlasují místo poslanců řadoví straníci a už nyní se 50 stranických organizací ozvalo a obvinilo Mayovou ze zrady brexitu, pakliže dojde k odkladu. Jenže rozštěpený národ, a dnes už i rozbitou multikulturní společnost, smířit nelze a nový vůdce konzervativců by ve sněmovně neměl podporu většiny svých stranických kolegů, tak jako ji nemá ani vůdce labouristů Jeremy Corbyn. Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. Vyjednávat s Unií se má ještě dva roky po brexitu, kdo ví, jak to dopadne, až nastoupí nová Komise a europarlament plný odpůrců integrace. Pro Británii by bylo nejlépe, kdyby Mayová se svou kompromisní dohodou přece jen uspěla. Šanci má bohužel nepatrnou.

V Evropě se lidé často diví, co to ty svobodomyslné flegmatické ostrovany posedlo, odkud ta zaťatost znepřátelených stran, zejména německá eurofilní média spor o národ nechtějí pochopit. Liberální elita v zajetí svého pohledu na svět postrádá vysvětlení. Je prosté. Anglický domorodý lid (miliony imigrantů volily převážně opačně) povstal v obraně své národní identity a dějinné tradice, na podporu etických hodnot odvozených z křesťanství, proti establishmentu nadnárodních zákonů i institucí a morálnímu relativismu, identitární politice, multikulturalismu a genderismu, který reprezentuje Evropská unie. Taková je podstata nesmiřitelného sporu, který se skrývá za handrkováním o vzájemném obchodu.

MfD, 18.3.2019