„Exitus letalis“ je běžným odborným lékařským termínem pro smrt, a hříčka v titulu odkazující na odchod Británie z EU je tak zcela namístě.

Vyústění soudobých dějin Spojeného království nelze pojmenovat jinak než pohroma. Odedávna zdůrazňovaný pragmatismus občana ostrovního impéria se vytratil a nahradila ho konzervativně laděná směs hlouposti s hádavostí. Kde skončil onen proslulý commonsense čili zdravý rozum? Přistoupila k tomu ještě prolhanost některých provázená přikrčeným slabošstvím. Utekl předně hlavní strůjce rozluky Nigel Farage a pak i Boris Johnson bez toho, že by nabídli program dalšího postupu: odmítli postavit se do čela toho, co spustili, přičemž nechali provedení kulatého čtverce a suché vody na té nebohé Therese May místo toho, aby se chlapsky chopili svého úkolu. Za to ji nyní pitomě kritizují a dál tak Británii rozvracejí.

Zbývá uvažovat nad pozadím celého tohoto spiknutí. Ovšemže je řada těch, kdo pokládají EU za ztělesněné zlo na základě vlastního úsudku. Postoj tohoto rázu se rozbujel hlavně u nás, kde je obrovská spousta lidí poznamenaných komunismem tak, že tenkrát neměli dost srdnatosti stát se disidenty a nyní si svůj deficit léčí tím, že si dodávají kuráž bojem proti údajné bruselské nadvládě. Náramně povedený odboj nyní, kdy to již nestojí nic! Lze se jen ptát, kde všichni tito lidé byli před i po ruské okupaci v roce 1968 a jak tenkrát hájili národní zájmy. Současné přirovnávání EU k RVHP a NATO k Varšavskému paktu je v jejich případě bezuzdným pokrytectvím. Ovšem pravda je, že takto zapšklých tichošlápků je u nás hodně, a že tudíž mají v parlamentu velikou sílu.

Jenže v Británii nic podobného za sebou nemají. Proti Bruselu je spíš venkov, městské obyvatelstvo se naopak vystoupení brání. Tak to bývá: na vesnici přišlo v dějinách vždycky všechno později. Ovšem přece jen, není za tím ještě něco dalšího? Vlna odporu přichází částečně též z tradicionalistických kruhů: mají rádi staré časy a všechno nové se jim příčí. V Británii zůstali převážně ti zkostnatělí, zatímco adaptabilní liberálové postupně odešli do USA a tam budovali úplně jinou společnost. Kromě toho jsou v pozadí vzpomínky na imperiální minulost a blaho mnohých na úkor okupovaných zemí. Ta mocenská nostalgie je v Anglii silná a EU by pro ně byla přijatelná potud, pokud by se vtěsnala do koloniálního přístupu: vyrábět v Sofii či Bukurešti za pár šupů a pak to prodávat v Paříži či Londýně za hodně. To by možné jistě bylo, ale mnohým vadilo, že by měli nechat též Rumuny či Bulhary pracovat u nich. Na to přistoupit ochotni nebyli.

Ale ani to všechno nestačí pro pochopení současného anglického poblouznění. Nabízí se tak nutně otázka „cui prodest“ a zde je pak řešení docela prosté: na vystoupení z EU Británie vydělat nemůže a v jejím prospěchu to tudíž není. Ani EU z toho těžit nebude, ačkoliv pro ni to takovou ranou není. Pouze jediná osoba a s ní všichni její poskokové si potichu mnou ruce a nahlas podporují ty, kdo se na vystoupení podílejí. Zájem na souběžném oslabení EU i Británie má pouze Putin. Putin má ostatně téměř jistě prsty i v tom, že v USA zvítězil Trump přicházející s ostrou kritikou všech kromě Ruska a Rusko ho i různě podporovalo již tím, že ho kdysi po opakovaném bankrotu úvěrovalo, následně pak tím, že mu pro jeho obchody otevíralo dveře, a nakonec i tím, že navázalo úzké kontakty se spoustou členů jeho teamu až kriminální povahy. Náramně podobné to bylo i je v Británii nyní.

Pro pochopení současného stavu v mnoha zemích je třeba mít na paměti to, že jsme naplno ve válce, ale jiné, než bývaly to dřívější. Ta válka ovšem není až tak tajemná: její povahu docela podrobně vylíčili například fantasta Alexandr Dugin či generál Valerij Gerasimov a Vladimír Putin ji bez vyhlášení rozpoutal, přičemž ji vede tak, že se snaží provádět diverzi v řadách protivníka: získává jeho lidi na svou stranu. Asi si pečlivě přečetl esej „Moc bezmocných“ od Václava Havla. Avšak dělá to úplně jinak. Jeho hlavní zbraní není „pravda a láska“, ale zášť a lež. Lhát bez uzardění se přece učí každý tajný agent a tím spíš důstojník KGB vysílaný do zahraničí. Očekávat tudíž od Putina pravdu může jen naprosto naivní či až pošetilá osoba. Osob takto natvrdlých ovšem není zase tolik. Je tudíž třeba přidat nástroje jiné. Částečně lze na někoho získat kompro a on pak zobe z ruky. Tak lovili sovětští agenti příští spolupracovníky mezi osobami ze sexuální menšiny na Cambridžské univerzitě v době, kdy taková dispozice byla zničující. Ovšem ani to nestačí. Kromě biče je žádoucí mít i perník. Místo zvyšování životní úrovně vlastních občanů tak část peněz teče k prodejným služebníkům. Ti pak vystupují razantně proti EU a Putinovi to často stačí. Ani nenutí koupené k tomu, aby vychvalovali jeho samého.

Taková propaganda má výtečný nástroj v podobě konzervativní doktríny a ten, kdo se jí držel již dříve, je výtečným kandidátem na Putinovu podporu, zejména potud, pokud již prokázal ochotu nechat se platit za určitý způsob vyjadřování. Ostatně i Rusko se nyní konzervativně tváří, když patriarchové získali i politický vliv a podle hesla „miluj bližního svého“ pronásledují gaye i ty, kdo smýšlejí jinak. K tomu pak přistupuje do kůže zadřená krutost řádící v Rusku i okolí již od Ivana Hrozného. Michail Bakunin vykreslený coby Stavrogin v románu Běsi pak představuje model takového chování: jeho hobby bylo podnítit někde vzpouru, rozvrátit všechno a vzápětí zmizet. Národní hrdina. Jeho příklad nynější Rusko následuje. Počítejme s tím.

Přesně tato válka se nyní odehrává po celé Evropě a Británie je jí až po zabíjení osob na jejím vlastním území vystavená povýtce. Dopady se již dostavily: došlo ke zchudnutí všech. A bude hůř. Zdá se, že nám Británie záhy brexne.

Převzato z blogu autora