Novým britským premiérem se stal Boris Johnson. Hlavním úkolem tohoto rozcuchaného konzervativce je zařídit brexit

Jmenuje se Alexander Boris de Pfeffel Johnson a ve Spojeném království ho každý zná jako Borise nebo pod přezdívkou BoJo.

Byl novinářem, starostou Londýna, ministrem zahraničí. Teď tohoto věčně rozcuchaného prostořekého blondýna vybrali konzervativci za premiéra. Proč právě jeho?

Na tuto otázku odpověděl ještě před volbami stranického vůdce velezkušený konzervativní politik Ken Clarke, ministr ve třech vládách. V rozhovoru pro deník Daily Express v květnu předpověděl, že konzervativci budou hledat kandidáta, který se nejvíc podobá Nigelu Farageovi, jehož Strana pro brexit v evropských volbách vládní konzervativce převálcovala.

Je tedy jasné, že sáhli po Borisovi, který vedle Farage patřil před referendem o členství ostrovní monarchie v Evropské unii k nejvýraznějším tvářím kampaně za odhod – „Vote Leave“. Oba spadají do kategorie politiků nazývaných „true believer“ – ti, kdo věří v brexit. A kdo jiný by brexit měl dotáhnout do konce než ten, kdo za něj bojoval.

Pravda, konzervativní premiérka Theresa Mayová vypadala po nástupu do čela vlády také odhodlaně, hlásala sebevědomý slogan o globální Británii, ale nedokázala si poradit s otázkou „deal or no deal“ (odejít s dohodou, anebo bez ní). Opakovala, že žádná dohoda je lepší než špatná dohoda. Dolní sněmovně však předložila špatnou dohodu a tvrdila, že je lepší než dohoda žádná a že lepší ani být nemůže. Za její vlády bylo datum brexitu dvakrát posunuto, nejnověji na 31 říjen.

Boris Johnson ujišťuje, že společenstvo bruselského prstenu k tomuto datu opustí – ať už s rozvodovou dohodou, anebo bez ní. „Lidé, kteří si vsadili proti Británii, prohrajou kalhoty, protože my splníme slib a Unii opustíme 31. října. Žádné jestli, ani ale,“ pravil v první premiérské řeči v Downing Street.

Pryč s pojistkou!

Ke spořádanému odchodu s dohodou by přitom stačilo málo – vynechat irskou pojistku (backstop). Tato klauzule je součástí rozvodové dohody (Withdrawal Agreement), kterou Dolní sněmovna už třikrát (!) odmítla. Má zabránit tomu, aby byla obnovena střežená hranice mezi Severním Irskem (dosud pod britskou korunou) a Irskou republikou, zrušená Velkopáteční dohodou. Severní Irsko má podle ní podléhat pravidlům jednotného trhu Unie, dokud se Londýn s Bruselem nedohodnou na budoucích obchodních vztazích. Britové se však (oprávněně) obávají, že by mohli ztratit nad tímto územím kontrolu.

Boris Johnson chce, aby z rozvodové dohody byla pojistka vyškrtnuta a obě strany režim na severoirské hranici dohodly až během rozhovorů o budoucích obchodních vztazích.

Na to však vláda v Dublinu odmítá přistoupit a EU 28-1 je s ní solidární. Kromě toho Brusel opakuje že není ochoten znovu vyjednávat už jednou dohodnuté.

Takže odchod bez dohody? K tomu zase nemá britská vláda většinu ve sněmovně. Boris sice zmínil možnost, že by poslance mohl vyšachovat ze hry, takové dryáčnické řešení je však na ostrovech stěží myslitelné.

Co má za lubem?

Je otázka, do jaké míry je nový premiér k „no-deal brexit“ skutečně odhodlán, a do jaké míry je pro něj nástrojem k tomu, aby si vynutil od EU 28-1 ústupky. K nátlaku na Unii však zjevně slouží jeho poznámka, že Británie nemusí Bruselu splatit 49 miliard eur, které předpokládá jako vyrovnání withdrawal agreement.

Každopádně je patrné, že Borisovi lidé hledají kompromisní řešení brexitu. Jedno zmiňuje agentura Bloombergnebo list Spectator blízký britským konzervativcům.

Jeho podstatou je režim bez vzájemných cel a kvót, který by obě strany po 31. říjnu držely až do doby, než by se domluvily na zóně volného obchodu. A to v případě, když by Británie rozvodovou dohodu nepřijala, a tak vypadla z vnitřního trhu Unie.

K tomu by však zbytek Unie a vláda v Londýně musely Světové obchodní organizaci (WTO) předložit harmonogram jednání a koncept obchodní dohody, ke které chtějí dospět. Jinak by se na ně nemohl vztahovat článek 24 Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT) o most favored nations (o nejvíce upřednostňovaných státech) a musely by výhody, které poskytují druhé straně, udílet všem dalším členům WTO. Přehledně to je popsáno v analýzevypracované pro britský parlament.

A jak to skončí?

O tuhle předpověď se pokouší kdekdo. Už před rokem ji převyprávěl režisér Josh Pappenheim pomocí záběrů z hollywoodského blockbusteru Titanic. Svůj politický thriller nazval výmluvně Brexit: A Titanic Disaster (Brexit, katastrofa gigantických rozměrů).

Hlavní role v něm patří klíčovým postavám britské politiky. Kapitánem lodi je David Cameron. Labouristický vůdce Jeremy Corbyn hraje na housle, zatímco loď se potápí a Theresa Mayová i Boris Johnson se snaží katastrofu odvrátit.

Boris, jeden z důstojníků, vykřikuje, že z brexitu „uděláme gigantický [titanic] úspěch“. Nakonec předstírá, že je malé dítě, aby se dostal na záchranný člun.

Doufám, že tenhle jurodivý blondýn sehraje v reálném příběhu důstojnější roli a brexit pro monarchii dopadne podstatně líp.