Situace s brexitem je dle mého soudu důkazem krize nejen britského státu v Evropské unii. Liberálové chtějí zůstat za každou cenu v EU, labouristé nevědí kam se přidat a unionisté mlží.

Boris Johnson vyhověl požadavku Dolní sněmovny a odeslal do Bruselu nepodepsaný dopis se žádostí o odklad brexitu. Poslal ale ještě jeden podepsaný dopis, v němž vyzývá EU, aby byl termín brexitu dodržen. Třetí dopis pak poslal britský vyslanec u EU, který vysvětluje, že první dopis byl odeslán proto, že to britský parlament vyžaduje.

V sobotu se uskutečnil v Londýně velký pochod zastánců členství Británie v EU a jeho účastnící prý přijali s „jásotem“ zprávu o odkladu hlasování k nové dohodě mezi Británií a EU. Je pozoruhodný i důvod, který vedl k pozdržení hlasování o nové dohodě s EU v Dolní sněmovně. Poslanec za Konzervativní stranu (který byl ale za neloajální postoj k vládě Johnsona ze strany vyloučen) se dušoval, že sice chce, aby Británie opustila EU ke konci října, ale má „vážné obavy z toho, že se nestihne převést dohoda s EU do britského práva“. Proto tedy odpůrci nové dohody hlasovali o odkladu jejího projednávání až do doby, než bude její obsah implementován do britského práva.

Kdybychom byli v Česku, rok by na to nestačil! V Británii se ale vše řeší docela rychle a do politiky tam nyní výrazně zasahují soudy, tu ve Skotsku, tu v Anglii, tu Nejvyšší soud. Lze tudíž předpokládat, že ona „implementace“ může proběhnout velmi rychle a dříve či později bude muset Dolní sněmovna o smlouvě s EU hlasovat. Pokud by deset unionistických poslanců ze Severního Irska dohodu podpořilo, byla by téměř jistě schválena. Argumenty proti nové dohodě jsou ostatně také „staronové“. Vůdce Brexit Party Nigel Farage ji označuje opět jako „kapitulantskou“ a požaduje co nejrychleji uspořádat nové volby. Za „horší než smlouvu dojednanou Theresou Mayovou“ označuje novou dohodu i vůdce Labour Party Jeremy Corbyn. Ten se vůbec nezabývá takovým „detailem“, jako byl původní požadavek EU, aby celá Británie byla v celní unii s EU. Zatímco nová dohoda vyřešila tento problém tak, že Británie vystoupí z celní unie s EU celá a pak „dovolí“, aby Severní Irsko bylo v režimu celní unie s EU a o tom by se hlasovalo v Británii co čtyři roky.

Mně osobně se jeví jako podstatný faktor současného „boje o brexit“ vysoký počet britských občanů, kteří mají kosmopolitní cítění a nepovažují Velkou Británii za stát, za který by bylo potřeba cokoli obětovat. Pokud navíc řada expertů či „takyexpertů“ dokola opakuje, že takzvaný „tvrdý brexit“, tj. okamžité skončení celní unie mezi Británií a EU na konci října a nástup platnosti cel, způsobí „nedozírné následky a problémy se zásobováním“, mohou tyto informace vést k odmítání brexitu jako takového. Ta část britské populace, která naopak brexit podporuje, počítá s jistými problémy, které ale kompenzuje úplný návrat rozhodovacích pravomocí do rukou britské vlády.

Není zřejmě vůbec náhoda, že právě státy bývalé východní Evropy dnes v souvislosti s krizí kolem brexitu i s migrační krizí upozorňují na nezastupitelnou roli národního státu. Vždyť právě ony zažily v éře reálného socialismu a RVHP teorii „omezené suverenity“ v praxi. Sovětský svaz rozhodoval o tom, co se bude kde vyrábět a pěstovat, aby to bylo výhodné právě a jenom pro SSSR. Proto pokusy bruselské byrokracie a Evropské komise obecně rozhodovat o tom, co se kde v kterém státě EU „šustne“, připomínají někdejší roli SSSR v „táboře míru a socialismu“.

V Británii může k menší ochotě části populace (zejména mladých lidí) brát se za svůj stát přispět i jazyk (anglicky se dnes člověk domluví skoro všude) a teorie globalizace, která „maže hranice“. Přispívá k tomu i teorie, že člověk ovlivňuje klima na Zemi, a mladí proto považují problém záchrany planety za mnohem palčivější než návrat suverenity nad svým územím do rukou londýnské vlády.

Je tedy nějaké východisko ze současné situace ve Velké Británii? Jistě by jím bylo vyhlášení předčasných voleb. Hlavní opoziční strana (Labour Party) však má z výsledku oprávněné obavy, protože její vůdce, levicový socialista Corbyn, není nijak zvláště populární. Johnson se naopak může spolehnout na to, že naprostá většina voličů Konzervativní strany souhlasí s jeho politikou odchodu z EU, a to dokonce i za podmínek okamžitého návratu celních kontrol na hranice. Proto zatím labouristé odmítají předčasné volby, protože by je ve většinovém volebním systému drtivě prohráli.

Nicméně dříve nebo později volby budou a vyhlídky Konzervativní strany nejsou špatné. Uvidíme, zda se britská opozice pokusí Johnsona svrhnout z postu premiéra, jak občas vyhrožuje. Nic zásadního by tím ale nevyřešila a ani ona není v otázce brexitu vůbec jednotná. Británie jako stát je ale zcela jistě v těžké krizi, k čemuž přispívají svým dílem i skotští nacionalisté. A zásadně se na této krizi podílela bezpochyby i EU svou politikou „irské pojistky“, které se vzdala velmi nerada. To, že EU byla donucena přiznat, že Severní Irsko je součástí Velké Británie, pomohlo k dosažení nové dohody. EU se tak o krizi státu obecně v celé unii zasloužila lví měrou svou politikou přehlížení zájmů států, které ji tvoří.