Za vlády jedné strany tvrdili moji kolegové, kteří byli v partaji, že do strany museli vstoupit. Někdo říkal, že kvůli dětem, jiní plácali jiné blbosti. Kromě pár hlupáků tam každý lezl jen a jen z prospěchu. A tak byli na letišti nejhorlivějšími straníky ti, kteří chtěli dělat mechaniky v New Yorku, Montrealu, Torontu, Singapuru a Bangkoku. I po roce 1990 si to rozdávali jen mezi sebou. Kdo nebyl ve straně, neměl šanci. Na to jsem si vzpomněl, když mě můj nový zaměstnavatel poslal na stanici právě do posledně jmenovaného. Já nemusel do strany, já musel do důchodu… A tak teď večer sedím na balkoně hotelu Amari a užívám si vlahého večera. Nejsem na hlavním letišti, ale na letišti Don Muang, které bylo pět let zavřené a fungovala jen jeho vojenská část, kde je mimochodem skvělé muzeum Royal Air Force. Před dvěma roky rozhodli, že se letiště obnoví, protože to stávající už ohromnému rozvoji dopravy nestačí. Měl jsem dojem, že to bude něco jako Stará Ruzyně. Jo, je to jako Stará Ruzyně, ale spojená s Novou a mezi tím jsou haly a gaty. V současné době funguje asi tak polovina letiště. Na té druhé jsou také choboty, neboli bridže, ale ohlodané zubem času.

Když se chtěli Slováci oddělit od společného státu, tvrdil Mečiarn že "majú ozajstné špecifiká“ a že se proto musí od čehúnú oddělit. Každý národ má svá specifika. Je to dáno zejména podnebím, pak náboženstvím a životní filosofií. Čím jižnější národ, tím myslím národ žijící v teplém podnebí, tím méně má stresů, a jsou národy, do jejichž jazyka se nedají přeložit slova jako okamžitě, hned nebo rychle. Ani thajština taková slova nemá. Tedy, neumím thajsky, ale mám za to, že to tak je. Na všechno odpovídají „Jés sér, jés sér!“ a klaní se u toho, ale je jasné, že vůbec netuší, co od nich chcete. Specifikem Thajců je, že nikdy neřeknou, že něco neví, že něco nejde nebo že vám nerozumí. Potřeboval jsem namontovat plastové úchyty na stropní panel. Objednal jsem úchyty a ukázal jsem mechanikovi, aby odvrtal olámanou lištu a dal tam ty úchyty, které byly k panelu přivázány v pytlíku. Druhý den jsem se zeptal, zda je to hotové, a on se klaněl a slavnostně mi předával panel, na kterém se v pytlíku houpaly plastové úchyty. Zkusil jsem to znovu a se stejným výsledkem. Dnes jsem to řekl jednomu ze dvou, kteří jakž takž mluví anglicky, on mi vysvětlil, že tamten je „úplně blbej“ a že on to udělá. Tak uvidím.

„Moje“ letadlo stojí až u bývalého Cargo terminálu. Je to A 320 LY-VES, která létala tuším i u Travel Servisu. Dnes má registraci HS-RCB, která je velmi neumětelsky přelepená tapetou s původní lotyšskou registrací. Jestli to letadlo někdy s tou tapetou poletí, mám dojem, že po startu odpadne.

Kolem A 320 stojí vyřazené A 340 Thai International, také několik 747-400 Thai a Orient Air. U druhé společnosti se nedá spolehlivě určit, která mašina je už po smrti a která je stále aktivní. Nadchlo mne, že tam stojí dva Tristary. Jeden silně zdevastován L 1011 (HS-AXA) patří společnosti Thai Sky Airlines a druhý L-1011-385-3 Tristar 500 (N 388LS) patří společnosti Las Vegas Sands a vypadá velmi zachovale. Má VIP interiér vyrobený pro jordánského krále. Od stejné společnosti sem létá i Boeing 747SP-31 (VP-BLK), také salónní.

Nikde jsem neviděl pohromadě tolik japonských NAMC YS-11, všechny z pozůstalosti Phuket Airlines. Kde jsou ty doby, kdy je Japonci nabízeli ČSA jako náhradu za Avie 14-32! Při předvádění v Praze v šedesátých létech mně připadaly vedle čtrnáctek strašně velké, tady mezi Jumby vypadají jako trpaslíci! Ale i když jsou silně „jeté“, stále to jsou krásná letadla!

Byly mimořádné volby a Thajci se mezi sebou trochu kočkovali, jak je místním zvykem. Ve výtahu hotelu visela cedulka, že se nedoporučuje, aby lidé jezdili do středu města. Tady projel po ulici tank, ale na druhé straně letiště jsou kasárna, tak je to třeba normální. Zvýšená „bezpečnost“ na letišti se projevuje tím, že stopadesáticentimetrová panenka, ověšená chudák nějakými flintami, se usmála se sepnutýma rukama, když jsem prošel vypnutým rámem, a se slovy „Check point, please!“ se mě velmi zlehka dotkla a to byla prohlídka. Vzpomněl jsem si, jak jsme si užívali několikanásobnou denní kolonoskopii na Ruzyni… „Heve nájs déj, sér!“ řekla a podržela mi dveře na plochu. Když jsem šel domů, měla flinty položené na stolku (byly větší než ona) a opět mi podržela dveře se slovy: „Gůd déj, sér.“ Dost možná, že to byla jiná policajtka, vypadají všechny stejně. A jsou rozhodně milejší než ta sekuriťačka z Ruzyně, která mě řevem silným vyhazovala z dámského záchodu, když jsem tam konal. Kdo neví, o co jde: u jedné vrátnice je dámský záchod za pomyslnou čárou, a je tudíž v červené zóně, a tak člověk nemusel přes filtry na rozdíl od pánského, který byl sice vedle, ale za čárou. Prý byla za hrdinný zákrok na toaletě povýšena na sekretářku…

Kdyby někdo hodlal letět do Bangkoku s Ukraina International Airways, jak se momentálně tato společnost jmenuje, vřele nedoporučuji! Letěl jsem mnohokrát s Boeingem 767, ale layout, který mají Ukrajinci, je neuvěřitelný: mezi sedákem a další sedačkou bylo asi tak 30 cm, a tak člověk mých rozměrů neměl absolutně šanci sedět. Naštěstí se hned po startu Ukrajinci rozprchli po volných sedačkách a ta dívka sedící vedle mě šla někam za kamarádkami, takže „na šreko“ se tam dalo těch osm hodin vydržet. Na tak dlouhém letu podali jakousi krmnou směs, ráno oschlou bagetu a k tomu deci a půl džusu nebo kávy či čaje. Stevardky byly evidentně na školení u ČSA v době, kdy se vozili koupáci do Burgasu, kdy se říkalo „stevardka, vzor Burgas“, kdy prošla předpisově uličkou, ale neviděla a neslyšela. Takhle nosily v 767 vodu a nedaly se zastavit. Teprve, když jsem ji chytil za ruku, což dělám opravdu nerad, tak se udiveně zeptala, co chci. A já na to, že tu vodu, co má na tácku, že mám žízeň. Se silně znechuceným výrazem mi podala minikalíšek s vodou. Takže kdybyste náhodou někdo měl ten zvrhlý nápad a chtěl letět s Ukraine International Airlines, tak jídlo a vodu s sebou!

Je ráno, osm hodin a já budu muset jít do práce, tak se mějte hezky!

Don Muang Airport (DMK)