Německá investigativní novinářka Liv von Boetticherová vydala knihu Wir verlieren dieses Land (Přicházíme o tuto zemi). Na základě rozhovorů s více než stovkou policistů v ní mimo jiné uvádí, že imigranti představují 43 procent všech podezřelých a stíhaných osob v Německu. Pokud jsou tato zjištění správná, jde o téma, které si zaslouží seriózní hlubší veřejnou debatu.

Právní stát (Rule of Law) totiž nestojí na tom, že si před nepříjemnými skutečnostmi zakrývá oči. Skutečný právní stát (pokud nemá jít jenom o stát, kde se „právníci mají dobře“) rozhoduje podle faktů, nikoli podle emocí nebo ideologie.

Statistiky samy o sobě nic nedokazují, mohou však upozornit na problém, který si zaslouží odbornou analýzu. Nejhorší variantou je odmítat diskusi ještě dříve, než vůbec začne.

Rasista a populista?

Po řadu let se v části evropské politiky vytvořilo prostředí, v němž bylo upozorňování na bezpečnostní rizika migrace často doprovázeno nálepkami o xenofobii či populismu. Jenže nálepky realitu nemění. Pokud stát některé problémy přehlíží nebo bagatelizuje, občané neztrácejí důvěru pouze v politiky. Začínají pochybovat o samotné schopnosti státu plnit své základní funkce. S tím se nyní setkáváme nejen v Německu nebo Francii (kde je migrantů nejvíce), ale skoro všude po celé Evropě.

Právní stát má přitom dvě stejně důležité povinnosti. První spočívá v ochraně základních práv a lidské důstojnosti každého jednotlivce bez ohledu na jeho národnost či původ. Druhou je ochrana života, zdraví, majetku a veřejného pořádku. Tyto dvě hodnoty nejsou v rozporu. Naopak se navzájem podmiňují.

Bez bezpečnosti ztrácejí lidská práva svou praktickou hodnotu, bez respektu k právům jednotlivce zase bezpečnost snadno přechází v pouhou státní svévoli.

Presumpce neviny, ne však „rasismus naruby“

Stejně důležité je pro vyšší informační komplexnost přiměřeně připomenout presumpci neviny. Nikdo nesmí být považován za pachatele jen proto, že je cizincem. Odpovědnost za trestný čin byla a je v demokratickém právním státě vždy individuální. Kolektivní vina do evropské právní kultury nepatří.

Právě proto je stejně nepřijatelné paušálně odsuzovat všechny migranty, jako paušálně odmítat jakoukoli debatu o kriminalitě části z nich.

Ústava ČR (ani SRN) nestanoví státu povinnost provozovat bezbřehou migrační politiku. Zato mu ukládá vytvářet podmínky pro bezpečný život osob na jeho území a prostřednictvím svých institucí účinně (!) vymáhat právo. Ochrana bezpečnosti není pravicovou ani levicovou hodnotou. Je jedním z důvodů, proč stát vůbec existuje. Jak jsem již naznačil výše, pakliže citovanou roli přestává efektivně plnit, oslabuje vlastní legitimitu.

Současně platí, že drtivá většina migrantů přichází s úmyslem pracovat, podnikat a žít pokojný život. Právě kvůli nim je třeba důsledně odlišovat ty, kteří zákony respektují, od těch, kteří je opakovaně porušují. Ti druzí by měli být bez zbytečného odkladu vyhoštěni.

Humánní migrační politika a nekompromisní postih závažné kriminality nejsou protiklady. Jsou dvěma stranami téže mince.

Německo nachladne a Česko dostane chřipku

Německo bylo po desetiletí považováno za evropský vzor. Jestliže dnes samo vede intenzivní debatu o bezpečnostních dopadech migrace, bylo by pošetilé tvářit se, že se nás tato otázka netýká. Česká republika má stále možnost poučit se ze zkušeností jiných dříve, než bude podobné problémy řešit, možná v mnohem složitější situaci.

Ve skutečnosti dnes nestojíme před otázkou, zda o migraci hovořit. Skutečnou otázkou je, zda jsme ještě schopni vést debatu bez ideologických předsudků, na základě ověřitelných dat a s respektem k principům právního státu. Demokracie totiž neprohrává ve chvíli, kdy občané kladou nepříjemné otázky. Prohrává tehdy, když se na ně politici a političky bojí odpovídat.

Po lopatě na úplný závěr – ten, kdo poukazuje na kriminalitu (včetně té migrační), tak si opravdu nezaslouží nálepku rasisty či populisty.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.