V roce 1997 vydal americký politolog Samuel Phillips Huntington (1927–2008) dílo Střet civilizací, jehož český překlad vyšel poprvé v roce 2001, jenž jsem si zakoupil a okamžitě přečetl. V tomto díle konstatoval, že po skončení studené války se svět výrazně rozštěpil na jednotlivé civilizační okruhy s národy, jež vyznávají podobné společenské, morální, náboženské a jiné hodnoty, přičemž každý z těchto okruhů je veden ústředním státem, který nad ním drží ochrannou ruku. Z tohoto stavu odvodil svou teorii střetu civilizací, jež tvrdí, že v budoucnu budou světové konflikty probíhat především nebo výhradně mezi kulturními celky a nikoli mezi jednotlivými zeměmi, jak tomu bylo za první i druhé světové války. Tuto jasnozřivou teorii jsem poté představil ve své geopolitické studii Svět na rozcestí (2024), když jsem napsal:

Na rozdíl od Francise Fukuyamy měl více pravdy politolog Samuel Huntington, když v roce 1997 vydal knihu Střet civilizací. Dospěl v ní k názoru, že po skončení studené války nebudou již hnací silou střetů národní státy a ideologie, nýbrž civilizační okruhy vymezené náboženskými, právními a kulturními tradicemi. Na rozhraní těchto kultur, na „zlomových liniích“, pak Huntington předvídal ohniska konfliktů, jež mohou přerůst v mezicivilizační střety a důvody, které k nim povedou, pak spatřoval ve změně mocenské rovnováhy mezi Západem a někdejšími koloniálními oblastmi Třetího světa, v ekonomickém a politickém růstu asijských civilizací, v návratu nezápadních společností k domácím tradicím a demografické explozi, což jako pravdivé prokázala rostoucí militantnost islámu a mocenský vzestup Číny.

Přesto jsem netušil, že se horké fáze huntingtonovského střetu civilizací, odstartovaného posledního únorového dne léta Páně 2026, dožiji.

Nový rozměr současné íránské války
Někdo může namítnout, že konflikt mezi Západem, stojícím na civilizačních zásadách odvozených od křesťanství, a militantním islámem, tu reprezentovaným Al-Káídou, mající kořeny v Saudské Arábii a Afghánistánu, tu přímo afghánským Tálibánem, tu Íránem a jím podporovanými teroristickými organizacemi Hizballáh a Hamás, se táhne již desetiletí, a pokud bychom přece jen chtěli stanovit datum, kdy se tento konflikt rozhořel, pak se nabízí 11. září 2001, kdy islámští teroristé z Al-Káidy úspěšně zaútočili na Světové obchodní centrum v New Yorku a obě budovy nárazy unesených letadel srovnali se zemí a v dalších akcích úhrnem zabili skoro 3 000 Američanů. V následujících letech pak byly jak Spojené státy, tak Evropa, tedy náš civilizační kruh, vystaveny stovkám útoků islámských teroristů, jež přinesly další tisíce civilních obětí, načež následovaly odvetné akce Spojených států a jejich spojenců proti Iráku a hlavně proti základnám Al-Káidy v Afghánistánu, přičemž ta posledně jmenovaná se proměnila ve válku táhnoucí se dvě desetiletí a ukončenou v roce 2021 ostudnou evakuací americké armády na příkaz prezidenta Bidena.

Avšak americká operace „Epická zběsilost“a operace „Řvoucí lev“ izraelského spojence, zahájené v sobotu 28. února 2026 proti Íránu, který se v průběhu první čtvrtiny 21. století podle Huntingtonovy definice vyprofiloval v onen „ústřední stát“, v samozvaného ochránce islámského civilizačního okruhu, nijak se netajícího, že má v programu zničit Velkého Satana v podobě Spojených států, tedy „ústřední stát“ Západu, mají odlišný charakter než předchozí střety. Svým rozsahem převyšují tzv. „dvanáctidenní válku“ z loňského roku a vyznačují se jako nikdy předtím jasně artikulovaným odhodláním obou aktérů skoncovat právě s tou „ústřední pozicí“ islámskými kleriky ovládaného Íránu, takže znamenají nový rozměr konfliktu – přesně ten STŘET CIVILIZACÍ, který téměř před 30 lety předpovědě Huntington.

Tuto skutečnost jsem si uvědomil ve středu 4. března při poslechu zprávy amerického ministra obrany Pete Hegsetha o průběhu operací. Nikdy předtím jsem neslyšel od vládního činitele západního světa tak přímočarý až brutální proslov, v němž bez obalu zaznělo, že Spojené státy a Izrael tentokrát nebudou mít slitování, že mají natolik bezedné arsenály chytrých zbraní, aby vyhladili všechny exponenty íránského islámského státu bez ohledu na to, jak hluboko zalezou pod zem, a likvidovali jejich arsenál. Cílem současné války na Blízkém a Středním východě tedy není instalovat v Íránu místo teokracie nějakou demokracii západního střihu, což byl fatální Obamův omyl v případě Afghánistánu, ale zlikvidovat jednou provždy centrum militantního a teroristického islamismu a přenechat roli „ústředního státu“ islámského světa někomu zdrženlivějšímu a ochotnému ke koexistenci se Západem – takhle čtu zatím uskutečněné bojové akce a prohlášení amerického ministra obrany o jejich provedení a především o cíli, k němuž mají vést.

Sekundární příčiny íránské války
Avšak nevylučuji, že ke spuštění americké a izraelské operace vedly i další, obecně známé a obvykle uváděné důvody – v prvé řadě urputná snaha íránských kleriků získat jaderné zbraně a vyvinout pro ně globální nosič. Představa, že svět by mohli do žáru jaderné války uvrhnout íránští ajatolláhové, není žádným účelově vymyšleným strašením, ale zcela reálnou možností; ti lidé v čele Islámské republiky to mysleli smrtelně vážně, když několik desetiletí vyhrožovali, že zničí Spojené státy a Izrael, potažmo celou západní civilizaci. Nedávno tu kdosi na Neviditelném psu napsal, že když ti někdo vyhrožuje smrtí, vždy mu věř, pokud ovšem nechceš umřít – a to o vyhrožování íránského režimu ajatolláhů platí dvojnásob.

Nicméně k těmto mediálně známým hrozbám přibyla ještě další, méně zjevná. Podle agentury Reuters byl Írán 24. února 2026 těsně před uzavřením kontraktu s Čínou na nákup supersonických protilodních střel CM-302. Tyto střely létají trojnásobnou rychlostí zvuku těsně nad hladinou a v terminální fázi ještě provádějí úhybné manévry. Čína je zkonstruovala k jedinému účelu, k potopení letadlové lodi, aby v potencionálním konfliktu s USA mohla eliminovat převahu amerických letadlových lodí a omezit americkou „projekci síly“ na minimum. Ačkoli by nějakou dobu trvalo, než by íránské ozbrojené síly zvládly tuto převratnou technologii, smluvená dodávka těchto „zabijáků letadlových lodí“ dramaticky zúžila okno pro vojenskou akci. Připomíná to obdobnou situaci na jaře 1914, kdy se Němci blížili dokončení železnice z Berlína do Bagdádu, což byl pro Brity casus belli, tak jako nyní jím pro USA zřejmě byla informace, že koncem března 2026 budou protilodní střely CM-302 v íránských rukou.

Kromě primárního cíle zničit Írán jako ústřední stát islamismu a eliminovat výše uvedené hrozby, má americká operace „Epická zběsilost“ ještě sekundární strategické cíle, namířené proti Číně. Ta nakupuje 90 % íránského exportu ropy, přičemž většina musí projít Hormuzským průlivem. Sobotní útok na Írán tak splnil další dva podružné cíle – uzavřel Číně její největší zdroj ropy a postavil Chámeneího pohrobky před dilema, zablokovat Hormuz a tudíž nechat potencionálního spojence Čínu na delší dobu bez ropy, nebo nechat tankery volně plout, jestli je ovšem námořní pojišťovny začnou opět pojišťovat.

Nedosti na tom, americko-izraelský útok na Írán zhatil nebo přinejmenším těžce poškodil čínský projekt Belt and Road, tedy Novou hedvábnou stezku. Ta bez Íránu nedává smysl, neboť tato země je klíčovým článkem jak pozemní, tak námořní trasy z Číny na Blízký východ a do Evropy. Pokud bude v Íránu nastolen proamerický režim, Čína ztratí strategickou pozici, jejímuž budování se věnovala léta.

A to ještě není vše. Americko-izraelská operace proti Íránu je též důraznou výstrahou všem teroristickým a jiným organizacím, souznícími s islamismem, všem podporovatelům palestinských teroristů a všem progresivistickým aktivistům, že žádné stromy nerostou do nebe. Proto se začíná ozývat kejhání potrefených hus.

Páta kolona
Toto kejhání se též rozléhá v Evropě a všichni ti kejhalové vytvářejí, chci věřit že většinou bezděčně, pátou kolonu, protože i když ne zjevně, tak fakticky straní islamismu a podkopávájí existenci své vlastní civilizace. Kromě obvyklých kverulantů do ní spadají vesměs progresivisté, neboť podvědomě vnímají islamismus jako ideologického spojence při demontáží kapitalismu a vůbec západního stylu života, jenž pokládají za úpadkový, neudržitelný a kvůli záchraně planety předurčený k likvidaci. Tato ideová spřízněnost mezi progresivismem a islamismem má dávné kořeny, o nichž jsem se také zmínil ve své geopolitické studii Svět na rozcestí a dovolím si ji tady připomenout.

Tím, kdo přivedl v 60. a 70. letech minulého století zpět k islámu celou generaci mladých Íránců, dal islámu politický rozměr a v podobě islamismu z něho učinil ideologickou zbraň proti západní civilizaci, byl islámský myslitel Alí Šarí´atí (1933–1977), jenž studoval v 50. letech v Paříži, kde se myšlenkově sblížil a poté osobně setkal s Jean-Paulem Sartrem, Louisem Massignonem a Frantzem Fanonem, což byly známé figury krajní levice. Alí Šarí´atí propojil islám s levicovými koncepty a jeho vizi převzal Ruholláh Chomejní, čímž se ustavil islamismus jako politický nástroj k odstranění amerického světového pořádku. Islamismus je tedy něco jako nevlastní bratr neomarxismu, neboť má nejen stejný cíl, ale používá i nástroje obdobného charakteru. Jestliže neomarxismus dospěl k přesvědčení, že proletářskou revoluci je nutné nahradit mobilizací utlačovaných etnických a sexuálních minorit, Šarí´atí a jeho islamističtí následovatelé došli k názoru, že obdobně je možno mobilizovat proti Spojenými státy ovládanému Západu islám. Islámská revoluce v Íránu v roce 1979, vedená Šarí´atího nástupcem Chomejním, pak zahájila „dlouhý pochod islamismu“ Blízkým a Středním východem.

Jelikož spojenectví s islamismem, pokud si ho uvědomí, nemohou progresivisté hájit přímo, neboť íránské vyhrožování Západu a teroristické útoky islamistů nejde zamluvit ani omluvit, zastávají se jich nepřímo, když neustále ctnostně upozorňují, že americko-izraelské akce proti Íránu porušují mezinárodní právo a Chartu OSN, což též tvrdili o Izraeli, když v odvetě za masakr 7. října 2023 vtrhl do Pásma Gazy, protože jinou písničku neznají. Z evropských politiků je to především španělský socialistický premiér Pedro Sánchéz, dále francouzský prezident Emmanuel Macron a šéfka zahraniční politiky EU Kaja Kallas, zatímco předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová a předseda Evropské rady António Costa vydali společné prohlášení, v němž útoky označili za „velmi znepokojivé“. Též předseda senátu České republiky Miloš Vystrčil se nechal slyšet, že akce odporuje Chartě OSN, a senátor Pavel Fischer dokonce prohlásil, že „agresi USA a Izraele musíme odsoudit“. Přitom je předsedou senátního Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost!

Kromě odvolávání se na Chartu OSN a mezinárodní právo používá skrytá obhajoba jednoho z nejzločinnějších režimů dnešního světa floskuli o „riziku eskalace“ a „obavy z neúčinnosti“, což je čiré farizejství. Když vás někdo přepadne a bude vás chtít zabít, také se nebudete bránit, abyste „neeskalovali konflikt“?! A pokud bychom se měli při každém počínání bát „neúčinnosti“, nesměli bychom dělat nic, jen nechat na sobě trávu růst.

Všem těmto politikům a dalším lidem, kteří se ještě začnou nad americko-izraelskou akcí morálně pohoršovat, bych rád položil otázku: „Uvědomujete si, že když požadujete, aby USA a Izrael dodržovaly Chartu OSN, riskujete, že za deset patnáct let se vaše děti a vnuci vypaří v žáru islamistické jaderné pumy a západní civilizace, jak ji znáte, zanikne?“ A tutéž otázku pokládám i těm čtenářům, kteří v komentářích neskrývají svou patologickou nenávist ke Spojeným státům a k Izraeli.

Falešnost OSN a eurounijní pokrytectví
Vraťme se k OSN. Jak již někdo na Neviditelném psu spočítal, západní země jsou v této organizaci v menšině, kdežto tón udávají právě země islámské, takže dožadovat se u OSN nějakého postihu proti nijak neskrývanému íránskému programu zničit západní svět by bylo stejně bláhové, jako když jdou kůzlátka v pohádce žádat o ochranu vlka. A co se týče mezinárodního práva, již Římané před více než dvěma tisíciletími věděli, že právo je do té míry právem, do jaké se dá vymoci. Pro mezinárodní právo to pak platí dvojnásob, obvykle si je silou prosadily vítězné koalice v celosvětových či kontinentálních konfliktech, aby si svým „mezinárodním právem“ zlegalizovali svoje rozparcelování světa. Tak tomu bylo při jednání o vestfálský mír 1648, na vídeňském kongresu 1815, versailleské konferenci 1919 a naposledy při jednání Spojenců na konferenci v Dumbarton Oaks 1944 a na konferenci v Jaltě 1945, z nichž právě vzešla OSN a její charta. Jenže architektura „jaltského světa“ se už dávno zhroutila a to právě změnou mocenské rovnováhy mezi Západem a někdejšími koloniálními oblastmi Třetího světa a v ekonomickém a politickém růstu asijských civilizací, abych se nakonec opět vrátil k Huntingtonovi.

Proto soudím, že operace „Epická zběsilost“ a „Řvoucí lev“ byly nezbytné pro bezpečnost a zachování západní civilizace, a to tak zásadně, že nebylo již nadále možné spoléhat na mezinárodní právo či na dnešní OSN s třetinou zemí, jež jsou členy Organizace islámské spolupráce, s nimiž hlasují v bloku další země Třetího světa. Zahájení americko-izraelských operací mi dalo naději, že ten původní, ještě morem progresivismu nenakažený Západ, k němuž jsme za komunistické totality vzhlíželi, ještě není zcela ztracen. A všichni ti eurounijní politici a další i v Česku, kteří na jedné straně dávají okatě najevo, jak se jim islamistický režim v Íránu hnusí, ale na straně druhé toho, kdo se konečně rozhodl toto hnojiště vykydat a špiní si ruce za ně, napadají, že si nepočíná humánně a porušuje pravidla – jakoby se špína dala odstranit podle pravidel, aniž se člověk umaže – si za své pokrytectví zaslouží jen pohrdání.

František Novotný: Svět na rozcestí

Na prahu dalšího kola staronové hry o globální trůn

Elka Press, Praha 2024