Poslanec tuvinského lidového churalu Eres Kara-Sal se veřejně postavil proti válce. Měl to ještě o něco těžší než disidenti z Moskvy nebo Petrohradu. Kara-Sal totiž vznesl veřejný protest jako jediný v celé své republice. Region je zcela závislý na dotacích z federálního rozpočtu a byl vždy považován za nejloajálnější k rozhodnutím federálních orgánů. V tomto nejchudším regionu Ruska, na hranicích s Mongolskem, hlasovalo pro Vladimira Putina v posledních volbách 92% voličů při účasti 93,6%. Jediný veřejně známý Tuvinec je ministr obrany Sergej Šojgu. Místní lidé ho považují za reinkarnaci vojevůdce Sübeteje a klaní se jeho obrázkům.
Tuvinci, hovořící vlastním jazykem, z nichž mnozí žijí tradičním způsobem života, nejsou zvyklí zpochybňovat oficiální politiku. Více než pět tisíc kilometrů od Ukrajiny, často jen s chabou znalostí ruštiny, nemají šanci rozpoznat, co je v propagandě lživé. Společně s Dagestánci a Burjaty mají nejvyšší podíl obyvatel padlých na Ukrajině.
Tuva je zároveň jedním z nejmilitarizovanějších regionů Ruska. Armáda je v Tuvě cestou k lepšímu vzdělání i slušnému zabezpečení. Rodiče posílají své děti do kadetních škol od velmi nízkého věku. Bezplatné vzdělání pak splácejí službou.

PROSIL JSEM PUTINA I ŠOJGUA
Rozhovor s Eresem Kara-Salem, poslancem Nejvyššího churalu od roku 2010.

Bylo pro vás to, co se stalo, překvapením? Začátek „speciální operace“ a vše, co následovalo poté.
Myslím, že to překvapilo i lidi blízké vládě. A pro nás, obyčejné lidi, obyčejné občany Ruska, to bylo jako blesk z čistého nebe.

V jakém okamžiku jste si uvědomil, že jde o válku, a ne o „speciální operaci“?
Mně to bylo jasné okamžitě. Vždyť nikdo Rusko nenapadl, nikdo nenarušil jeho hranice. Původně to bylo prezentováno jako vojenské cvičení v blízkosti ukrajinských hranic. Společné vojenské cvičení s Běloruskem. Když se 24. února objevily zprávy, že naši vojáci překročili hranice, byl to šok.

Co vás přimělo učinit protiválečné prohlášení v regionu, jako je Tuva, kde se zdá, že obyvatelstvo je nejvíce loajální k úřadům – soudě dle výsledků voleb?
Moji lidé jsou různí. Lidé mají různé názory, takže je špatné házet všechny do jednoho pytle a vyvozovat závěry o jejich uniformitě nebo konkrétní mentalitě. A i když se lidé v Tuvě nevyjadřují, vím, že za mnou stojí ti, kteří mají podobný názor.
Prostě jsem se musel ozvat. Inspiroval mě příklad Burjatů, kteří se postavili proti válce. Chtěl jsem, aby svět věděl, že jsme mírumilovný národ, jenže lidé jsou dnes velmi náchylní k propagandě. A ti, kteří by se mohli ozvat, se to prostě bojí udělat.
Myslel jsem si, že když nahraji výzvu, ostatní Tuvinci mě podpoří a připojí se. Zatím se jí však nedostalo velké publicity, pravděpodobně proto, že Facebook a Instagram jsou v Rusku blokovány. Také jsem hned na začátku napsal příspěvek o tom, kam to směřuje a že jsem proti válce. Prosil jsem Šojgua a Putina, aby válku zastavili.

Jak reagovali vaši kolegové politici v Tuvě?
No, naznačili mi, že se nechovám správně a že bude lepší, když budu mlčet.
Nebojíte se pronásledování?
Samozřejmě, že se bojím. Různí šílenci mi píší ošklivé věci. Prý mě hledá policie. Neptal jsem se, o co jde. Moji přátelé a známí byli telefonicky dotazováni neznámými lidmi.

Jste ještě v Tuvě, nebo jste odjel?
Řekněme, že jsem na bezpečném místě. Víc zatím neprozradím.

Mluvíte o tom, že na válku v Tuvě existují různé názory, a přitom vidíme, že mnoho Rusů válku podporuje. Proč vy jste proti?
Byl jsem vychován v tom, že zabíjení a rabování není dovoleno. Myslím, že to jsou univerzální hodnoty, které jsou ve všech náboženstvích světa. Existují jednoduchá přikázání: nezabíjej, nekraď, nelži. Není snad jasné, že 6,5 milionu uprchlíků je katastrofa? Lidé jsou vyháněni ze svých domovů, umírají, umírají i děti.

A za co to všechno? No, v podstatě za nic. Kvůli ambicím jednoho, možná několika našich politiků. Zároveň umírají naši místní kluci, kteří nechápou, proč se to všechno děje. Jsou prostě vydáni napospas státní propagandě.

Statistiky uvádějí počet mužů určitého věku v Tuvě: od 20 do 25 let atd. A na každou takovou pětiletku máme asi 5 tisíc mužů. A tak z těchto pěti tisíc již nejméně několik desítek Tuvinců padlo a podle různých údajů až tisícovka tuvinských vojáků stále bojuje. Je to obrovská tragédie nejen pro jednotlivé rodiny, ale i pro celou republiku jako region, protože naše statistiky úmrtnosti jsou už tak velmi smutné. V Tuvě zemře násilnou smrtí asi 40 lidí ročně na tisíc obyvatel. A tady během pár měsíců zemřelo mnoho mladých mužů, kteří mohli sít, pást dobytek a tak dále.

V Tuvě se však téměř neobjevuje veřejný odpor proti válce…
Zpočátku lidé reagovali v tomto duchu: válečníci by měli bojovat a tak dále. Svou roli zde sehrála propaganda, lidé věřili v „denacifikaci“. Teprve nyní začínají chápat cenu této „zvláštní operace“. To, že se v armádě rozkrádalo, že lidé umírají na obou stranách. Přesto se k nim dostávají jen útržky pravdivých informací a oni se jim ještě snaží bránit, a přitom nevnímají, co jim podsouvá propaganda.

Vidím to zejména na sociálních sítích: lidé nechápou, o co jde. Na sociálních sítích se například objevil příspěvek, jak se k vojenské registraci a zdravotní prohlídce dostavil nějaký školák a oni ho vážně chtěli vzít do armády. To lidi docela pobouřilo.

Ale oni vám řeknou: speciální operace je nezbytná k ochraně ruskojazyčného obyvatelstva před nacisty.
Podle toho, co jsem četl z různých zdrojů, tak teď na Ukrajině umírají v podstatě stejní Rusové jako jsou etničtí Rusové u nás – rusky mluvící obyvatelstvo. Co se týče „nácků“, v každé zemi na světě, pokud uspořádáte spravedlivé volby, nacionalistické strany získají nějaké procento. Proto jsou řeči o nacistech čistou propagandou. I v naší republice vydávají úřady na propagandu 180-200 milionů rublů ročně. Lidé nemají možnost získat alternativní informace. V celé zemi je to stejné: všechny televize pracují na tom, aby ukazovaly obraz, který si přeje stát.

Domnívám se, že je to válka jednoho člověka, který se tak rozhodl a napadl jinou zemi. Co se jen těm ostatním honí v hlavách? Vezměme si například Šojgua. Je to náš krajan. Jeho matka je Ukrajinka! Jeho matka je z Ukrajiny, rozumíte tomu?

Tuvinští dobrovolníci ve 40. letech 20. století osvobodili město Rivne. Ukrajinské Rivne. I okolní vesnice osvobodili. Tři stovky tuvinských dobrovolníků spolu s Ukrajinci bojovaly proti fašismu. Kdyby naši dědové viděli, co se děje nyní, asi by se obraceli v hrobě. Bojovali proti fašismu. A co se děje teď? Je to neuvěřitelné.

Vždyť všechny znaky fašismu jsou na naší straně. Kult silného vůdce. Militarizovaná společnost. Potírání názorů odlišných od většinových. Tajné služby používající pojmy jako „Společenství“ či „Vlast“ a ukrývající za nimi své právo na násilí.

Až válka skončí, ať už bude výsledek jakýkoliv, budeme čelit návratu válkou traumatizovaných a rozhořčených vojáků – je to tragédie pro obě naše země. Ti, kdo tuto válku rozpoutali, ukradli budoucnost mnoha generacím Rusů. Rád bych vyjádřil svou nejhlubší soustrast a lítost všem Ukrajincům postiženým touto válkou.

Je armáda v Tuvě opravdu jedinou cestou k sociálnímu zabezpečení a společenskému postavení? Vážně si mladí muži nemají kde jinde vydělat peníze?
Do jisté míry ano. Šojgu a bývalý šéf oblasti Kara-ool už před několika lety oznámili, že instituce ministerstva obrany v Tuvě dávají práci 6 tisícům Tuvanů.

Ale přece mohli tytéž peníze použít na mírové účely, na zemědělství nebo chov dobytka, a vytvořit stejný nebo dokonce větší počet pracovních míst. Takže si prostě myslím, že měli plán, jak Rusko ještě více militarizovat, a to už dávno – v roce 2008 nebo ještě dříve. A byly k tomu vybrány chudé regiony, aby se i případné protestní nálady do Moskvy prostě nedostaly, protože je to příliš daleko. Samozřejmě, že je v Tuvě problém, že lidé nemají kam jinam jít než do armády, ale tento problém není jen v Tuvě, ale ve všech „malých“ republikách: Burjatsku, Altaji, Zakavkazsku.

Z nějakého důvodu současná vláda, i když si uvědomuje, že naše etnické skupiny nejsou početné, posílá lidi z nich na smrt.

A přesto tomu nerozumím. Muži v Tuvě bojují jako smluvní vojáci, umírají, ale jejich příbuzní mlčí. Proč? Bojí se? Nebo jde o mzdu kontraktnika a odškodnění za jeho smrt? Nebo snad opravdu věří, že ruští vojáci na Ukrajině brání svou vlast?
Vše se odehrává v rodinách, protože mimo rodinu se lidé bojí vyjádřit jakoukoli verzi dění, která se liší od té oficiální. Všechno je relativní i co se týče peněz. Teď, když se někteří vojáci vrátili z Ukrajiny, mnozí z nich z různých důvodů vypovídají smlouvy a odmítají i bezplatné ubytování. Existují nepotvrzené informace, že mnoho vojáků 55. brigády se sídlem v Kyzylu odmítá návrat na Ukrajinu. Dokonce se říká, že po válce bude tato brigáda rozpuštěna. Takové rozhovory údajně probíhají mezi veliteli. Proto i mnozí vojáci o válce jednoduše nemluví, ale jednají a o svých činech se nešíří.

Jsou ovšem i tací, kteří upřímně věří, že na Ukrajině naši chlapci brání vlast. Mezi kolegy poslanci v churalu panují různé postoje, od podpory až po tichý strach.

Nedávno dokonce někteří otcové padlých vojáků odešli bojovat na Ukrajinu jako dobrovolníci. Co to má být? Krevní msta, že? Jsem si téměř jistý, že se na jejich vyslání podíleli někteří poslanci: členové jistých polovojenských organizací.

Změnil se podle vašeho pozorování během války nějak vztah k Sergeji Šojguovi, který je jedním z živoucích symbolů Tuvy?
Nemyslím si, že se postoj tuvinské veřejnosti k němu příliš změnil. Propaganda dělá svou práci dobře, mnoho lidí stále považuje Šojgua za modlu. Vliv může mít i to, že náboženství zde v podstatě splynulo s vládou, takže mnoho lidí nechápe, že podle náboženství by si člověk neměl vytvářet lidské modly.

Na konci května Šojgu odhalil sochu Buddhy na posvátném místě na soutoku řek Velkého a Malého Jeniseje. Na sociálních sítích si lidé všimli, že tvář Buddhy je podobná Šojguově sestře, poslankyni Státní dumy Larise Šojguové, která nedávno zemřela. Ano, Šojgu je pravděpodobně jediným Tuvincem, který dosáhl takového věhlasu. Přestože v Tuvě žije mnoho vynikajících umělců, zpěváků a podobně.

Jak si myslíte, že válka skončí?
Vím jen, že teď už to nemůže dopadnout dobře. I kdyby Rusko vyhrálo, budeme ještě po mnoho let izolováni od světa. Regiony jako Tuva definitivně ztratí šanci na rozvoj. Abyste se mohli rozvíjet, musíte být otevření světu, a pokud jste uzavření, postupně všechno upadá, stejně jako tomu bylo v Sovětském svazu. I kdyby Putin dnes přestal, Rusko na tom bude nadále velmi špatně.

Ve skutečnosti se to však už dlouho ubíralo tímhle směrem. Naťukával jsem své přátele a ptal se jich, zda v naší společnosti nevidí nějaké projevy fašismu. Ale oni většinou říkali, že v Rusku je teď z ideologického hlediska jakési vakuum, že je to určité přechodné období a že nějak přeskočíme ze současné autokracie do demokracie. Nikdo si nemyslel, že se vrátíme zpět do totality.

Odhaduji, že až Putin odejde, nastane něco podobného jako po odchodu Stalina nebo Brežněva, tj. po určitou dobu – dva, tři nebo čtyři roky – pořád povládne „kolektivní Putin“. A myslím, že to bude doba nejistoty a v regionech, jako je Tuva, budou vládnout takříkajíc ti nejsilnější. Zákon ustoupí do pozadí, stejně jako tomu bylo v 90. letech. Když je stát slabý, kriminální a polokriminální světy nabírají na síle.

O jakých projevech fašismu mluvíte?
Netolerance k názorům druhých: kdo má jiný názor, je náš nepřítel. Také porušování práv národnostních menšin v oblasti jazyka a kultury. V roce 2020 byla přijata nová ústava, pro kterou nikdo nehlasoval. Přinejmenším v Tuvě pro ni hlasovalo 97 % lidí, ale všem bylo jasné, že je to celé podvod. A co se děje v Tuvě? Nikdo se proti tomu neozývá, protože lidé žijí ve velké chudobě a v podmínkách chudoby lidé souhlasí a mlčí. Když Moskva dotuje velkou část rozpočtu Tuvy, jsou lidé nuceni dělat ústupky.

V rámci Tuvy je samozřejmě porušování práv menších etnických skupin méně citelné, protože republika je národnostně monolitnější: 90 % obyvatel tvoří Tuvinci. Ale když se pokusíte začít žít mimo republiku, když pošlete své děti studovat ven, někde se s tím setkáte. Například Tuvincům často odmítají pronajmout byt, učitelé na univerzitách je nechávají záměrně propadnout a posílají je zpět do Tuvy, když vidí, že neumějí pořádně jazyk. V mateřských školách se nyní vyučuje pouze v ruštině, protože to vyžaduje zákon o vzdělávání.

Navíc současná vláda v podstatě zrušila autonomii obcí (zemstev): gubernátor má právo kdykoliv odvolat kteréhokoli místního představitele. Zemstvo vzniklo za carských reforem a ani v sovětských dobách nebylo tak ožebračeno, jako dnes.

Z toho vzniká mnoho problémů: například při využívání přírodních zdrojů pro domorodé obyvatelstvo se místní orgány musejí pořád doprošovat „nahoru“ a nemohou o ničem rozhodnout samy, což vyvolává konflikty s obyvatelstvem.

Co je podle vás skutečný důvod, proč se vedení rozhodlo pro tuto válku?
Na jedné straně je to jistě způsob, jak odvrátit pozornost země od jejích ekonomických problémů, ale na druhou stranu si myslím, že je za tím opravdová touha zapsat se do historie. Lidské životy pro ně nic neznamenají. Je to pro ně přijatelná cena. To je podle mě fašismus.

Žáci šesté třídy kadetní školy v Kyzylu

RUSOVÉ NÁM DALI VŠECHNO
Moskva je pro Tuvu téměř na druhém konci světa. Jejich jediným pojítkem s dalekým světem je Sergej Šojgu, jediný Tuvan s vlastní stránkou na Wikipedii.

„Byli jsme velký klan; vlastníci půdy a stád, šamani, lámové. Naši předkové se vzdělávali v Mongolsku i v Tibetu,“ vzpomínal Šojgu. Jeho otec Kužuget byl jedním z mála gramotných Tuvanů, i když po druhé světové válce stále neuměl rusky. Ruští soudruzi jej však všemu naučili a importovali mu i svou tehdejší ideologii.

„Táta žil a zemřel jako pravý komunista v tom nejlepším slova smyslu,“ vyprávěla Larisa Šojguová, rovněž poslankyně za vládní Jednotné Rusko.

„Tatínek říkal, že na začátku neměl pod kabátem ani košili. A pak v krátké době, aniž by uměl rusky, odjel studovat do Moskvy, kde vystudoval vyšší stranickou školu a žurnalistiku. Díky němu se jeho sestry i bratři stali vzdělanými lidmi. Sestry byly učitelky, bratr byl první tuvinský geolog a mineralog. Mimochodem, tatínek byl velmi dobrý novinář. Psal do Izvestije a redigoval tuvinské noviny Šyn.“

Kužuget Šojgu, jemuž ruští úředníci změnili i jméno, když mu přehodili křestní jméno a příjmení, byl zároveň oddaným komunistou i Tuvanem. Napsal několik knih o tuvinské historii, své děti učil tradičnímu lovu a věnoval se bylinkářství.

„Měli jsme nádherné dětství. V létě padesát stupňů tepla, v zimě padesátistupňový mráz. Úžasné hory, rozbouřený Jenisej, nedotčená step. Jezdili jsme na velbloudech i na oslech. Naši rodiče nás nikdy nebili, nikdy nám nepřikazovali, vždy respektovali náš názor, naši osobnost,“ vzpomínala Larisa. „Tatínek vždycky vozil z Moskvy aktovku plnou barevných bonbonů. Moskva, to byly barevné bonbony.“

V době, kdy Amerika stále bojovala své segregační bitvy, ruští komunisté rasové míšení podporovali. Do Tuvy přijelo mnoho Rusů, aby pracovali ve vznikajícím průmyslu i v zemědělství. Mezi nimi i mladá zootechnička Alexandra z ukrajinského Stachanova. Její otec byl carským dragounem v 11. Rižském pluku později rozprášeném bolševiky. Po rozkulačení se rodina uchýlila do Stachanova.

Podle Šojguových vzpomínek byli prarodiče ze Stachanova silně věřící a bolševiky upřímně nesnášeli. V Stachanově byl nejen tajně pokřtěn svou babičkou, ale získal zde svou vášeň pro předrevoluční ruské dějiny a speciálně pro „bílého“ barona a diktátora Vnějšího Mongolska Romana Fjodoroviče Ungerna von Sternberga.

„Fascinoval ho od dětství. Seděli jsme u ohně, on odložil kytaru a začal mluvit o Ungernovi. Dokázal o něm mluvit hodiny a hodiny,“ vzpomínal Šojguův přítel.

Když byl Šojgu již ministrem pro mimořádné situace, sepsal do jedněch novin pobouřenou reakci na článek, v němž bylo zmíněno, že Ungern „zabíjel také Tuvany“. „Laskavě se dovzdělejte – Ungern v Tuvě nikdy nebyl,“ vzkázal.

Faktem je, že Ungernova vláda nad Mongolskem byla mimořádně krutá. Některé jeho činy svědčí o tom, že Ungern byl silně psychicky narušená osobnost a sadista. Nechal například zajaté bolševiky zaživa stáhnout z kůže a jejich kůží potáhnout své sedlo nebo namáčet před bojem prapory v krvi popravených vězňů.

Jakkoliv byl Ungern vynikající vojevůdce, jeho Mongolsko nemohlo mohutnému útoku Rudé armády dlouho vzdorovat a „šílený baron“ byl nakonec bolševiky lapen a popraven. Šojgu mnohokrát vyprávěl, že ho na Ungernovi fascinovalo, jak dokázal skloubit oddanost carskému Rusku a Romanovcům s patrně upřímnou láskou k mongolským národům – fascinován jejich životním stylem, přijal buddhismus, s oblibou nosil tradiční mongolský oděv a oženil se s mandžuskou princeznou.

Šojguovo rodinné zázemí spolu s nezkrotnou touhou po dobrodružství z něj nejprve udělaly „prvního záchranáře Ruska“. Na prahu 90. let vyjednával o míru v Jižní Osetii, evakuoval Rusy a jejich spojence z Afghánistánu nebo s pověřením Borise Jelcina spoluorganizoval ozbrojený útok na parlament, který prezidenta neposlouchal.

Vděčný Jelcin mu pak vytvořil jeho vlastní ministerstvo. Ministerstvo záchranářů.

V jelcinovské anarchii, kdy většina Rusů představitele selhávajícího státu upřímně nenáviděla za to, „co provedli s jejich životy“, bylo Šojguovo ministerstvo jediné, které se jevilo jako funkční. Barvitá osobnost Šojgua přispěla k tomu, že vždycky dokázal stát na vítězné straně a nikdy neztratit přízeň publika. Během 30 let byl vždy prvním nebo druhým nejpopulárnějším politikem, to jeho postavili do čela kandidátky, která vynesla Vladimira Putina do prezidentského křesla.

Nikdo se v Kremlu neudržel tak dlouho a na tak prominentních pozicích jako on.

„Čistá duše i výkonná ruka,“ říkával o něm Jelcin. Putina pozval do Tuvy mezi šamany, přivykl ho extrémním sportům a radil mu i po stránce PR.

Když jej Putin s monackým knížetem Albertem přijeli v roce 2007 do Tuvy navštívit na loveckou dovolenou, Šojgu ho navedl, aby si „sundal tu košili“.

„Naše kultura je tělesná,“ objasnil. Putin však ve svlékání na veřejnosti našel zálibu a opakoval tento kousek na různých místech i mimo Tuvu.

Až v roce 2012 najednou přišel sešup. Putin z ničeho nic Šojguovi sebral jeho „dítě“ – ministerstvo pro mimořádné situace – a udělal z něj gubernátora Moskevské oblasti. Byla to zjevná degradace, ale Šojgu celou věc přijal stoicky.

Vděčně se odebral sloužit impériu na novém detašovaném pracovišti.

Do novin dal tehdy rozhovor, v němž řekl, že doufá, že až jeho práce zde skončí, „vrátím se na Sibiř a postavím tam skvělé město“.

Dějiny si to ale budou pamatovat jinak.

Po odvolání ministra obrany Serďukova, který svými reformami pobouřil armádní kruhy a zbrojní lobby, padla překvapivá volba na „člověka konsenzu“ – Šojgua.

A tak teď Tuvan z Ukrajiny posílá Tuvany umírat při zabíjení Ukrajinců.

RUSOVÉ NÁMI POHRDAJÍ
Napětí mezi Rusy a Tuvinci je však větší, než by se na první pohled mohlo zdát. Ještě v roce 1989 představovali Rusové třetinu obyvatel regionu. Dnes je jich jen okolo deseti procent. S rozpadem průmyslu a úpadkem zemědělství začal odliv Rusů z Tuvy již počátkem 90. let. Brzy se však přidala i velká etnická nevraživost.

Tuvané Rusy aktivně vyháněli – a dodnes se jim nedoporučuje chodit po setmění do centra Kyzylu. Rusové přinesli Tuvanům laciný alkohol, s nímž neumějí zacházet – v regionu je nejvyšší kriminalita v Rusku a nejvyšší počet vražd na 100 tisíc obyvatel. Alkohol se už dlouho nesmí prodávat po třetí hodině odpoledne, ale nepomáhá to.

Navzdory oficiální sovětské podpoře míšení a vnucené etnické harmonii vzniklo smíšených rodin málo. Do Tuvy přicházeli hlavně kvalifikovaní pracovníci a o navazování vztahů s většinově negramotnými Tuvany neměli valný zájem.

Etnická harmonie, či spíše její iluze, tak vzaly brzy za své.

„V představách ruského průměrného člověka je Tuva jakousi Čukotkou, kde žije cizorodý, ale tichý a mírumilovný malý národ chovatelů sobů, kteří se těší ze svého svazku s »velkým bratrem«. To však neodpovídá skutečnému stavu věcí. Republika Tuva je známá tím, že na jejím území začaly v 90. letech 20. století první protiruské pogromy v SSSR. Tuvinská mládež začala s neskrývaným souhlasem většiny Tuvinců a tuvinských úředníků rozbíjet ruské domy ve venkovských oblastech Tuvy. Davy agresivně naladěných venkovských Tuvinců, kteří se už dříve orientovali na napadání všech Rusů, které mohli beztrestně zbít, okrást nebo zabít, se vydaly do měst,“ popisuje situaci jedna z etnonacionalistických, anti-putinovských iniciativ.

Podobných iniciativ vznikla v posledních třech dekádách řada a některé hovoří o situaci v Tuvě doslova jako o „apartheidu“.

Etnograf Boris Myšljavcev napsal studii o vztazích tuvanských Rusů a Tuvanů. Tuvanští Rusové pro své spoluobčany používali nejčastěji výrazy „ďáblové“ a „démoni“. „Podle mnoha Rusů byli někteří Tuvani v 80. letech normální lidé a v 90. letech se stali ďábly, přestali komunikovat s Rusy a začali komunikovat pouze s Tuvany,“ píše Myšljavcev. „Ďábel pozoroval Boha, jak tvoří člověka a rozhodl se, že to zkusí taky. Vyšlo mu něco malého a podivného – Tuvan,“ vyprávěli mnozí Rusové svou oblíbenou anekdotu. Také Tuvani obnovili užívání svých tradičních slov pro Rusy – významy se nesou od „prašivec“ přes „namyšlenec“ po „chamtivec“. Tuvané si často myslí, že Rusové jsou arogantní, špatně vychovaní a obecně nemorální.

„V dobách Sovětského svazu jste mohli být za použití takového výrazu uvězněni,“ píše Myšljavcev. Putinův režim, který etnonacionalismus odmítá a trvá na tom, že „velkou výhodou Ruska je jeho multinárodní a multikonfesní povaha“, vykonává svou vládu nad malými národy méně represivně. V čele Tuvy například stojí už dlouhá léta pouze etničtí Tuvané, kteří jsou však bezmezně věrní Moskvě.

Jejich vláda se vyznačuje mimořádnou mírou nepotismu, korupce a dalšího hospodářského úpadku. Neprovokuje však v místních nacionalistické sentimenty, neboť se jedná o lidi stejného etnika. Ruský imperialismus se jim dávkuje po lžičkách a velkou roli v tom hraje armáda. Fakt, že v čele armády stojí „jejich člověk“, prohlubuje důvěru Tuvanů v tuto instituci jako jim přátelsky nakloněnou.

Šojgu je v rámci propagandy místodržících prezentován nejen jako nejslavnější rodák, ale také jako do jisté míry nadpozemská bytost, reinkarnace nejslavnějších vojevůdců. Vycházejí o něm pohádky pro děti a na řadě míst v Kyzylu je umístěn jeho portrét. Sám ministr sice kult neživí, ale ani proti němu neprotestuje.

V případě „speciální vojenské operace“ je Tuvincům v rámci propagandy zdůrazňována jejich „pověst válečníků“. Připomíná se jim, že v době druhé světové války Němci Tuvany bojující na území dnešní Ukrajiny označovali jako „černou smrt“ – byli krutí, nebrali zajatce a raději se nechali zabít, než by upadli do zajetí.

Mnozí Tuvané však nevědí nebo nechápou, že tehdy bojovali na Ukrajině proti Němcům, zatímco dnes bojují na Ukrajině proti Ukrajincům.

Poděkování: Eres Kara-Sal, redakce Sibreal.org (RFE/RL), Viktorie Fedorina (utro02.tv), Larisa a Sergej Šojguovi, Naděžda Antufieva a Heda Jindrak (Tuva Online), Antonin Pošochin (tuvapravda.ru), Fjodor Kravcov (rg.ru), Ajbek Soskal, Boris Myšljavcev

Lucie Sulovská

Pokud se vám článek líbil, můžete mě podpořit zde: buymeacoffee.com/lsulovska9F