Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Autor zřejmě neumí česky, ale překladatel by měl znát české rčení:

"Poturčenec horší Turka!"

Myšlenkový veletoč od "nesmíme USA podceňovat" - což je velmi rozumný a realistický postoj - až k "21. století bude stále dominovat USA" je hodný našich mainstream aktivistických médií.

Už ani ČR zdá se nechce bojovat za Prahu u Teheránu.

A to je je Teherán mnohem blíž než Kábul, kde jsem ještě za Prahu bojovali.

O Francii, Německu či Španělsku ani nemluvě.

Článek je v podstatě čistá propaganda.

Taky málokdo zařídil takový vzestup zájmu o elektromobily, jako prezident Trump. Taky již naše minulá vláda vyslechla mé apely a rozhodla se elektromobilitu i fotovoltaiku štědřeji podporovat, protože i Číňané si svou podnikavostí a pracovitostí zaslouží, abychom jim více platili jak za FV panely, tak za baterie a EVnabíječky žejó.

Tohle spojování elektromobility s „podporou Číňanů“ je spíš zástupné téma než popis toho, o co se skutečně hraje. Veřejná debata se často vede na úrovni technologií, dotací nebo průmyslové politiky, protože je srozumitelná a politicky bezpečná. Jenže tím se překrývá podstatně hlubší konflikt, který se odehrává jinde – na Ukrajině.

Tam nejde primárně o území ani o samotné Rusko. Jde o strukturální otázku: zda vznikne, nebo nevznikne dlouhodobě stabilní propojení Ruska s Evropou. Pokud by Ukrajina padla, zmizí klíčová bariéra, která dnes toto propojení blokuje. V takovém případě by se otevřela možnost kombinace ruských zdrojů, evropské technologie a evropského trhu – a to je konfigurace, která by z pohledu USA představovala zásadní ohrožení jejich globální pozice.

Naopak scénář „vítězství“ Ukrajiny neznamená nutně stabilitu, ale spíše dlouhodobé udržení napětí mezi Ruskem a Evropou. Výsledkem by byl trvalý konflikt nebo alespoň hluboká nedůvěra, která znemožní vznik tohoto kontinentálního bloku. A právě to je z hlediska USA funkční stav – nikoli proto, že by byl žádoucí sám o sobě, ale protože zachovává stávající rozdělení moci.

Z tohoto pohledu pak dává smysl i to, proč se veřejná komunikace soustředí na témata jako elektromobilita, energetika nebo „závislost na Číně“. Ne že by nebyla důležitá, ale jejich role je částečně zaváděcí: umožňují vést politickou debatu bez toho, aby se explicitně pojmenoval skutečný globální konflikt, který má existenční charakter.

Spor o elektromobily není příčinou geopolitického napětí, ale jeho vedlejším produktem a zároveň komunikačním krytím. Skutečný spor probíhá na úrovni struktury Eurasie – a Ukrajina je jeho klíčovým bodem.

Čína do vojenského střetu nepůjde. USA bojuje o světovou dominanci bombardéry, raketami a válečnými základnami. Čína ekonomikou a investicemi.

To je ale pěkná blbost. Znovu se nad tím, prosím Vás, zamyslete. Obsazení Tibetu, boje na hranici s Indií - jakkoliv se tam mlátí jen tyčemi, obsazení Jihočínského moře vybudováním umělých ostrovů na mělčinách, nárokování si dalších a dalších ostrovů a s tím spojené agresivní chování lodí čínské pobřežní stráže proti vietnamským rybářům, agresivní chování vůči Tchaj-wanu... Čína také ráda vyváží své zbraně a dodává je do celého světa. V pořadí největších světových vývozců zbraní (období cca 2020–2024) je Čína aktuálně na 4. místě za USA, Francií a Ruskem. Čína také bojuje prostřednictvím zbraní, i když zatím jen prostřednictvím svých proxy zástupců.

zbytočné čítanie.

Text Gordona Changa stojí na implicitním předpokladu, že demonstrace vojenské síly v jednom regionu automaticky přepisuje globální mocenskou rovnováhu. Tento předpoklad je však strukturálně slabý. Z úspěšné operace proti Íránu nelze odvodit kolaps čínské strategické pozice, protože čínská moc nikdy nebyla založena na schopnosti projekce síly v tomto typu konfliktu. Čína není – a z vnitřních důvodů ani nemůže být – vojenskou či jinou hrozbou pro Spojené státy v přímém smyslu. Její strategie je dlouhodobě založena na posilování regionálního vlivu, ekonomickém pronikání a technologickém zahušťování vlastního prostoru, nikoli na globální vojenské či jiné konfrontaci.

Z toho plyne první korekce: absence čínské reakce na americké údery není znakem slabosti ani ztráty „snu“, ale důsledkem toho, že daný typ konfliktu leží mimo její strategický rámec. Interpretovat to jako porážku znamená zaměňovat dvě odlišné dimenze moci – schopnost lokálního vojenského tlaku a schopnost dlouhodobé strukturální transformace globálního systému.

Podobná chyba se opakuje i v implicitním obrazu Ruska jako samostatné expanzivní hrozby. Rusko samo o sobě nepředstavuje pro USA systémové riziko. Jeho ekonomická i demografická kapacita je na to nedostatečná. Skutečné riziko vzniká až tehdy, pokud by došlo ke strukturálnímu propojení ruského prostoru s Evropou – tedy kombinaci ruských zdrojů, evropské technologie a evropského trhu. Taková konfigurace by vytvořila kontinentální blok, který je jediný schopný dlouhodobě konkurovat americké globální pozici.

Z tohoto pohledu se zásadně mění interpretace současných konfliktů. Nejde primárně o Írán, ani o demonstraci americké vojenské převahy. Klíčovým geostrategickým cílem je zabránit vzniku této kontinentální vazby. A právě zde se ukazuje reálný význam států, které bývají v analýzách podceňovány: Polska a Ukrajiny. Tyto země nevystupují jako rozhodující mocnosti samy o sobě, ale jako strukturální bariéra, která odděluje Rusko od evropského prostoru. Tím fakticky plní roli nejdůležitějších spojenců USA, bez ohledu na deklarace, rétoriku nebo momentální politické konflikty.

Závěr, že americké údery „ukončují čínský sen“, je proto spíše mediální zkratkou než analytickým tvrzením. Neexistuje důvod považovat Čínu za přímou vojenskou hrozbu pro USA a stejně tak neexistuje důvod považovat Rusko za autonomní globální riziko. Jediným skutečně relevantním rizikem zůstává možnost jejich nepřímého propojení s Evropou, které by změnilo samotnou strukturu globální moci. Vše ostatní jsou spíše epizody než systémové zlomy.

Jak je starý ten článek?

Situace se mezitím poněkud změnila.

V angličtině vyšel 15. března.

To je zajímavé. A přitom by člověk řekl, že USA si s Íránem neví rady a obracejí se na pomoc na všechny strany, protože jejich bezmoc vidí celý svět.

Dokonce už i podřízené země EU se odvažují USA odporovat a komplikovat jim operaci v Zálivu.

Tak neví si rady je nesmysl. Ať už byl současný stav s ropou očekávatelný, nebo ať už s ním USA nepočítaly, jde o to že Hormský průliv je celosvětový problém a celý svět by se měl podle toho zachovat a udělat ho průchodným. Na to nemusí Filipíny nebo Německo bombardovat Teherán.

Trump měl pak zatlačit nejen na Evropu ale i jinde. Čína a Rusko tuplem, to z více důvodů řešit nebude, ostatní by měli.

Naprosto nechápu, jak izraelsko-americký úder na Írán souvisí s Čínou.

Jestli si někdo představuje, že z toho snad Číňani dostali nějaké bolení břicha, nebo či co, tak NE.

S Čínou to souvisí hodně. Když vnitropoliticky komunikujete jako své spojence Írán, Venezuelu a Kubu a prodáváte jim své ́super zbraně ́ a následně vyjde najevo, že vaše zbraně nefungovaly tak, jak jste deklaroval a Vaši spojenci už nejsou a Vy jste pro ně nebyl schopen nic udělat, tak to nějaký dopad vnitropoliticky i zahraničněpoliticky určitě má.

No, vojenské schopnosti USA teď celkem ukázaly. A je možné že čínská armáda i politika prochází nějakou turbulencí.

Nicméně co se týká ekonomiky „Východ vzkvétá a Západ upadá.“, to platí pro EU na 100 procent, a (protože Trumpvy reformy po jeho vládě skončí, trošku i proto že Trump přetáhl gumu, hlavně ale proto, že levicový progresívní mor je nesmírně silný) bohužel i pro USA.

Číňani se uklidňují zvěstmi o zoufalém stavu USA. Západ se uklidňuje zvěstmi o zoufalém stavu Čínské ekonomiky, která podle západních "analytiků" dosáhla produkce ve výši dvojnásobku světové spotřeby - v každé jedné myslitelné i nemyslitelné položce - a teď se potácí v "krizi z nadvýroby" jak ji popisoval Marx ačkoliv ta od jeho dob dodnes (mimo dnešní Čínu) nikdy nebyla....

Zatímco EU není schopna vyrobit ani budík!