Už dva měsíce po vpádu ruské armády na Ukrajinu se rýsují některé obecnější poznatky, které mohou ovlivnit vývoj světa v dalších letech.

Prvním překvapivým poznatkem bylo, že ruská armáda selhala v logistice, zásobování jednotek a úzké koordinaci různých druhů vojsk. Armáda, která za druhé světové války úspěšně útočila v operaci Bagration na široké frontě do dálky mnoha set kilometrů, nyní selhala na vzdálenostech řádu sto kilometrů, pokud čelila odporu. No, před operací Bagration se to také sovětská armáda několik let učila a zaplatila za to zajetím statisíců v obkličovacích kotlích. Navíc tehdy za útočícími vojáky postupovaly oddíly NKVD, které zastřelily ty, kteří by snad chtěli ustoupit. To už dnes přece jen, i přes obraz Rusů v mediích, možné není. Dnes pozice vojsk prozrazují i snímky ze satelitů či dronů. Nejúspěšnějšími ruskými akcemi jsou tak chytré zbraně. Rakety s plochou drahou letu nebo i nové supersonické rakety, odpalované z hloubi Ruska specialisty. Jsou nákladné a asi jich nemají nevyčerpatelnou zásobu. Díky materiální pomoci západu hrozí i nebezpečí eskalace konfliktu. Nějakého ruského generála může napadnout zničit konvoj se zbraněmi ještě na polsko-ukrajinském pomezí, a jaká bude odpověď NATO? Obdobný útok u hranic Ruska. Následovat bude porovnávání pindíků…

Jestli si ruské vedení uvědomuje tyto skutečnosti, tak ví, že nemůže spoléhat na útočné bleskové operace v případě války v Evropě s NATO. Bůh ví, jak by to bylo v operacích obranných. To vede k znepokojivému závěru, že v konvenční válce by nebyli vůči NATO úspěšní a jedinou jejich jistotou jsou rakety a jaderné zbraně. I to, že se o nich stále více mluví, přibližuje lidstvo možné katastrofě. Menší taktický jaderný výbuch, jako by už nebyl tabu. USA si zřejmě ale uvědomují, že nesmí zatlačit Putina do kouta. Vždy musí být prostor pro jednání a zachování jisté formy tváře. Mají v tomto smyslu ostatně zkušenosti z Japonska. Konflikt bude třeba jednou utlumit a ukončit, nemá-li přerůst v světovou válku. Pak bude Putin nadále prezidentem, pokud by se ho snad Rusové sami nezbavili, což není vzhledem k popularitě pravděpodobné. A bude třeba s ním jednat.

Druhým poznatkem z této války, tentokrát pozitivním, je péče o ukrajinské uprchlíky ve východoevropských zemích, které Západ podezříval z xenofobie a rasismu. My jsme jen chtěli pomáhat nám blízkým, když už těch prostředků nemáme tolik, jako bohatý Západ. Nadšení ovšem nebude trvat dlouho a postupně se bude vytrácet.

Třetím faktem z války je totalizace politiky a médií na obou stranách konfliktu. V projevech politiků rozumové výklady a fakta stále víc nahrazují emotivní hesla. Media plní jen negativní zprávy o násilných činech vetřelců a civilních obětech, či použití nehumánních zbraních jednou stranou. Vláda zavírá nepohodlné weby. Nikdo by se neodvážil publikovat i ověřenou zprávu, že se ruský voják, natož velitel, zachoval lidsky. Vše musí teď být černobílé, ale život takový není. Léta víme, že součástí konfliktu je i nechuť části rusky mluvících Ukrajinců žít v současné Ukrajině. Změna hranic se ale nenosí, což poznali Baskové, Katalánci, Vlámové, či Kurdové. Také zkušenost s Kosovem byla spíše negativní.

Černobílá totalizace se ale týká jen Ruska a Západu se spojenci. Afriku, Jižní Ameriku a část Asie, konflikt příliš nezajímá. Ostatně podobné zažili na svém území v nedávných dobách. Nedívají se na konflikt ideologicky a budou dál obchodovat s Ruskem a využívat nižších cen. I proto naše sankce dopadají zhruba stejným dílem na nás jako na Rusko. Některé státy navíc dávají za pravdu spíše Rusku, díky své tradiční neoblibě Američanů. Z tohoto pohledu jde o konflikt lokální, byť s potenciálem zatáhnout celý svět do zkázy existencí jaderných zbraní.

Každá válka je špatná a ve 21. století by státy měly soupeřit ekonomicky, sportovně či vědou. Ale lepší než soupeření je spolupráce. Ta s Ruskem fungovala řadu desetiletí v kosmonautice, zkoumání jádra i dalších oblastech, které nyní jistě utrpí. Cesta opět k spolupracujícímu světu bude zřejmě dlouhá a drahá. A vyžádá si i personální, ne-li generační změny. Ale nepochybně k ní zase dojde.