Čím víc se ve světě volá po deeskalaci středovýchodního konfliktu, tím víc se realita tomuto přání vzdaluje. Důvod je zřejmý: většina světa konflikt špatně interpretuje. A OSN selhává.

Časně ráno v neděli 25. srpna 2024 připravoval Hizballáh masivní útok na Izrael. Jeho zpravodajské služby ale tento záměr včas odhalily; atak drony a raketami měl začít ve 4 hodiny SELČ. Izraelské vzdušné síly přistoupily k legitimní preemptivní operaci, díky které byly nejhorší potenciální škody eliminovány. Původně šlo o plánovaný útok na Tel Aviv nebo Ben Gurionovo letiště (jehož provoz agrese samozřejmě ovlivnila). K naplnění této hrozby nedošlo navzdory tomu, že Hizballáh vyslal na Izrael velké, ale blíže neurčené množství dronů a asi 320 raket. Nebýt preemptivního zásahu izraelského letectva, vypustil by agresor střel nepoměrně víc s mnohem ničivějšími následky.

Situace je jasná: loni 8. října, na znamení podpory hrdlořezů Hamásu, zahájil Hizballáh agresi proti Izraeli, která od té doby pokračuje. Jakákoliv izraelská reakce v zájmu odstranění hrozby pocházející z libanonského území je tudíž legitimní. Včetně likvidace vysokého velitele ve vojenských strukturách Hizballáhu Fuáda Šukra v Bejrútu 30. července. To vše navzdory povyku levicové protiizraelské propagandy.

Celá ta situace především na jihu Libanonu je ilustrací toho, jak nenormální poměry v regionu panují. Hizballáh je po zuby ozbrojená organizace fungující jako stát ve státě; operuje na území formálně suverénní Libanonské republiky, jejíž centrální vláda v Bejrútu má odpovědnost za to, co se v zemi děje. V praxi tomu tak ale není- a nikdo ji k odpovědnosti nevolá. Na části teritoria „vládne“ Hizballáh (který je mimochodem i součástí centrální koaliční vlády Nadžíba Míkátího), kde udržuje svoji až děsivě dobře ozbrojenou „armádu“, která soustavně útočí na jižního souseda. V civilizovaném světě je něco takového nepředstavitelné.

Absurditu tamní situace a současně impotenci OSN ilustruje skutečnost související s rezolucí Rady bezpečnosti č. 1701. Ta byla přijata v srpnu 2006 jako řešení Druhé libanonské války (červenec – srpen 2006). Vyprovokoval ji vražedný útok Hizballáhu na pohraniční město Šlomi na severozápadě Izraele a následné zabití několika a únos dvou izraelských vojáků. Konflikt ukončilo příměří založené na rezoluci RB č. 1701, která požaduje dva klíčové body:

1. Stažení izraelských sil z jihu Libanonu. Tento bod byl splněn.

2. Jižně od řeky Lítání (pás na jihu Libanonu široký zhruba 30 - 35 kilometrů mezi zmíněnou řekou a tzv. modrou linií tvořící izraelsko-libanonskou hranici; vzhledem k tomu, že mezi Libanonem a Izraelem nebyla podepsána mírová smlouva, platí tato linie založená na dohodě o příměří z roku 1949) nebudou žádné jiné vojenské síly kromě libanonské armády a modrých přileb UNIFIL II. Tento bod znamenal nejen odchod izraelské armády(dle bodu 1), ale také Hizballáhu, případně dalších formací. Splněn ovšem nebyl, vojenská přítomnost Hizballáhu na jihu Libanonu nejenže neskončila, ale naopak narostla do obludných rozměrů – to vše před očima sil OSN. Z požadavku, že území obsadí libanonská armáda a síly UNIFIL II budou garantem tohoto procesu zůstala pouhá iluze.

V obecné rovině tu máme důkaz, že rezoluce OSN mají zhusta sotva cenu papíru, na němž byly vytištěny. Že Spojené národy jsou jako zpolitizovaný a už dlouhá desetiletí antiizraelský moloch pro řešení krize na Středním východě nepoužitelné. Plyne z toho zásadní poučení. Izrael při své obraně nemůže spoléhat na OSN a její bezzubé rezoluce, ale pouze na vlastní vojenskou sílu a nejvěrnější spojence. Spojené národy nebyly Izraeli k užitku v roce 1948, když se hned při svém ustavení zoufale bránil agresi blízkých i vzdálenějších sousedů a palestinských Arabů a nebyly mu k užitku ani po roce 2006, čehož důkazem je eskalace protiizraelské agrese z 25. srpna 2024.