Začátek války na Ukrajině byl vnímán navyklou optikou. Skrze průběh invazí, jež Moskva vedla do Maďarska (1956), Československa (1968) či Afghánistánu (1979). Jako něco, co rychle ustaví loutkovou vládu v Kyjevě. Nebo – když se Ukrajinci začali účinně bránit – jako něco, co povede k jednání a příměří.

Chyba, jak ukazuje vývoj. I proto teď generální tajemník NATO Jens Stoltenberg řekl: „Musíme se připravit na to, že to bude dlouhé. Protože pozorujeme, že se válka stala válkou opotřebovávací.“

Výraz opotřebovávací válka působí jako novinářská zkratka. Ale ve skutečnosti je to vojenský termín. Cíl opotřebovávací války lze shrnout takto. Jak dospět k úspěchu (vítězství) bez velké rozhodující bitvy? Jak protivníka zdeptat až k vyčerpání? Toto je vojenský cíl Moskvy na Ukrajině, před kterým varuje Stoltenberg. Nezmínil však to podstatné. Jak opotřebovávací válce čelit? Stačí k tomu stálé zbrojní dodávky na Ukrajinu? To zatím není jasné.

Ukázky z historie nejsou paralelami dneška, zato jsou názorné. Klasickým příkladem opotřebovávací války je obrana proti Napoleonově tažení do Ruska (1812–1813). Když jeho armáda překročila hranice, tvořilo ji 400 tisíc mužů. Když po vleklých bojích pronikla do vypálené Moskvy, bylo jich už jen 100 tisíc. A při útěku z Ruska se dostalo zpět na hranice pouze deset tisíc Francouzů. Prohráli, aniž by ztratili velkou rozhodující bitvu. Nečeká takový osud srdnatě bojující, ale čím dál vyčerpanější Ukrajince? Moskva na to sází.

Opotřebovávací válkou v užším smyslu se myslí tři roky trvající (1967–1970) útoky Egypta na izraelské linie, jež měly připravit půdu pro invazi. Ty mediálně nezajímavé boje přinesly Izraeli větší ztráty než předchozí a intenzivní šestidenní válka. Proč skončily? Inu proto, že 28. září 1970 zemřel egyptský prezident Násir a jeho nástupce Sadat zájem o válku neměl – přistoupil na ukončení bojů. To je jedna z mála historických inspirací přenosných i na dnešek.