U Madridu se prý bojovalo za Prahu. Izrael bojuje za celý Západ. A Ukrajina? Ty tři případy nejde hodit do jednoho pytle... a mně jde samozřejmě o tu Ukrajinu: bojuje za svoji svobodu a nezávislost. O tom jistě není sporu. Ale bojuje jen a pouze za sebe, nebo aspoň trochu taky za nás?

Nemůžeme dovolit ruskému agresorovi vyhrát válku na Ukrajině. Útočníka by to jenom povzbudilo k dalšímu vystupňování napětí v Evropě. To je jedna posice. Ta druhá říká, že Rusko, tato „benzínová pumpa s jaderným arzenálem“, která za 4 roky nebyla schopná obsadit ani celý Donbas, navíc válčením a sankcemi vyčerpaná, není pro NATO žádným soupeřem a obávat se nějaké další agrese je zcela nemístné, absurdní. A pak tu jsou sice relativně ojedinělé, ale docela komplexně znějící hlasy, jako je např. ten arm. gen. v.v. Šedivého.

Demokratické země mívají ve střednědobé perspektivě na mezinárodním poli jednu nevýhodu: vlády se v nich střídají. A pokud mezi vládou a opozicí nepanuje na základních zájmech země shoda, mohou se cíle měnit. Jejich dosažení v rámci jednoho volebního cyklu (či dvou cyklů) je však téměř nemožné. Na rozdíl od toho země bez pravidelné výměny vlády udržují snadněji stále stejný kurz, jednou vytyčené cíle většinou neztrácejí ze zřetele a tato strategická stabilita jim umožňuje zcela jiný druh manévrování. V tomto kontextu je nutné se dívat na kremelské počínání a nereflektovat výhradně poslední 4 roky na Ukrajině, jen posledních 12 let na Ukrajině, pouze posledních 18 let od obsazení části Gruzie, ale zkrátka přinejmenším celé období, po které stojí plukovník KGB Putin v čele režimu v Moskvě.

Samozřejmě, je obtížné chytit pachatele „za ruku“, přistihnout jej se zbraní v ruce, se zbraní, z jejíž hlavně se ještě kouří. Je to obtížné v běžném životě a je to ještě obtížnější v mezinárodní a bezpečnostní politice. Tím více ale je třeba přihlížet k poučce, která hlásá, že když má něco chlupy jako pes, ocas jako pes, nohy a uši jako pes a jako pes to štěká, obvykle to bývá pes. A Rusko už před rozpoutáním války proti Ukrajině opakovaně ukázalo, že mu ve skutečnosti jde o znovuovládnutí středo a východoevropských zemí, v dohledné fázi přinejmenším o jejich finlandizaci. V nejzjevnější formě se jedná o požadavek, aby na území těchto zemí nebyly přítomné jiné ozbrojené síly, než těchto států – tedy zejména aby se tam nenacházely základny a jiná vojenská zařízení NATO, jehož jsou dotčené země členy. A diskutovaná bezdůvodná ruská agrese proti Ukrajině, jejíž čtvrté výročí si tedy v těchto dnech připomínáme, je součástí této dlouhodobé politiky.

Ruský plán přísně vzato tedy ztroskotal, protože třídenní speciální vojenská operace, kterou hlásal Vladimír Putin, se jaksi protáhla. Dokonce už trvá déle než účast SSSR ve II. světové válce v Evropě (která, připomeňme, pro SSSR začala až 22. června 1941). Ukázalo se tedy, že ruská armáda je schopna snadno porazit trpaslíky typu Gruzie, ale proti silnějším protivníkům má velké problémy. A s přihlédnutím k nejnovější protiofenzivě, při které ukrajinská armáda osvobodila asi 400 km² svého území, to na rychlé ruské vítězství opravdu nevypadá.

Na Rusko také začínají doléhat vnitřní problémy. Sankce proti němu tedy fungují, ač jejich odpůrci tvrdí opak. Jistě, do Ruska je „špatně vidět“. Nicméně, při hodnocení toho, zda a nakolik sankce fungují, je užitečné si položit otázku, proč kremelský režim při různých příležitostech požaduje jejich zrušení, když tedy prý nefungují... Dále, ruský státní rozpočet je silně závislý na vysoké ceně ropy, ale její ceny od začátku roku klesly a návrat k původní výši není na pořadu dne. Rusko rovněž zasáhl postoj USA, které přesvědčily Indii, jež patřila k hlavním odběratelům ruské ropy, aby její dovoz omezila (či zastavila). Do toho zapadá dekapitace režimu ve Venezuele a následné procesy (myslím, že pro mnohé to byl okamžik, kdy se administrativě presidenta Trumpa přestali vysmívat... ale to by bylo na zcela jiné povídání), které také vedou k snižování ceny ropy na světovém trhu. V Rusku se tak dramaticky zdražuje, seniorům stačí důchody pouze na potraviny, a to i v Moskvě. Ruská vláda už dokonce upozornila, že v březnu zavede cenové stropy na základní potraviny, čímž jen potvrdila vážnost situace. To je však jen krátkodobé východisko, dlouhodobě je to přímá cesta k neefektivní státem řízené ekonomice. I z vlastních zkušeností dobře víme, že důsledkem bývá jen prohloubení nedostatku zboží na trhu. Kromě toho, úrokové sazby se pohybují kolem 20% a je tak obtížné se dostat k úvěru, což ovšem brzdí podnikání. Je také velmi rizikové půjčovat zemi, která vede válku a má pověst nespolehlivého partnera. Sankce tedy, zdá se, skutečně nějak fungují a měly by trvat, případně být stupňovány do doby, než válka na Ukrajině skončí. Problém samozřejmě je, že to vidíme jen z jedné strany – ze strany potíží, které jsou v důsledku sankcí způsobovány. Nevidíme hloubku rezerv, které ještě Rusko má k disposici, těžko se nám odhaduje, jak jsou ty potíže závažné. Zasahují jen povrchově, nebo působí hlubší škody? V tom vsázím spíše na tu snižující se cenu ropy...

Z toho všeho by tedy vyplývalo, že tvrzeními o kremelské hrozbě vůči zemím střední a východní Evropy se jen šíří poplašná zpráva. Je tu ovšem ta strategická dlouhodobá stabilita cílů – s takovou výhodou můžete klidně párkrát neuspět, přesto však stále držet směr. A že tu ten zmíněný „zájem“ ze strany Moskvy je, o tom není pochyb. Dále je tu ona neznámá hloubka rezerv, které Rusko má či může mít. A konečně, co ještě nezaznělo, je tu překotný vývoj ve stylu vedení války. Nedávné cvičení NATO v Estonsku, kterého se účastnily také ukrajinské jednotky, ukázalo, s jakou efektivitou ukrajinští vojáci cvičně vítězili nad partnery, kteří jejich zkušenostem nebyli schopni konkurovat. Je však třeba mít na zřeteli, že tyto zkušenosti a v jejich důsledku tuto efektivitu mají dnes obě válčící strany. Proto je třeba se na Ukrajinu dívat jako na neocenitelný potenciální zdroj informací a její podporu skutečně vidět (nejen, ale také) jako součásti investic do vlastní obrany. V důsledku těchto úvah nepochybuji, že Ukrajina bojuje nejen za sebe, ale také za Českou republiku.

Autor je předsedou Konzervativní strany.