Publikoval jsem na blogu iDNES několik hodin přes vpádem ruských vojsk na Ukrajinu článek „Rusko vs Ukrajina: Na co by se nemělo zapomínat“ (24. 2. 2022, čas 0:10), v němž jsem upozornil na jeden „detail“. A protože ďábel je ukryt v detailu, považuji za nutné znovu na tento „detail“, který ovšem je vším jen ne detailem, upozornit, resp. připomenout jej.

Letos patnáctého února (po jednání s německým kancléřem Scholtzem) odpověděl prezident Putin na otázku novináře, jak bude Rusko dále postupovat, dvěma slovy: „Podle plánu.“ Napsal jsem tehdy – opakuji znovu, že to bylo ještě před útokem na Ukrajinu – tento odstavec:

Zpětně můžeme říci, že onen plán je dalším (po anexi Krymu) scénářem agrese proti Ukrajině. Celý ten sled událostí zahrnující uznání dvou samozvaných „státních útvarů“ vzniklých na ukrajinském teritoriu, podepsání smluv o vzájemné pomoci, vyslání ruské armády na ukrajinské území a nejnověji (23. 2. večer) apel vůdců obou „republik“ adresovaný Putinovi, v níž žádají o pomoc při odražení agrese ukrajinských ozbrojených sil a formací, nebyl ničím jiným než součástí předem připraveného scénáře, jehož realizace mimo jiné ukazuje, že jednání Západu s Moskvou neměla tak jako tak žádný smysl a byla to ze strany Kremlu pouhá komedie, pakliže 15. února Putin odhalil, že se „pojede podle plánu“.

Připomínám tento aspekt Putinovy politiky, abych zdůraznil, jak naivní jsou názory typu kdyby Ukrajina či Západ s Ruskem víc jednaly, k válce dojít nemuselo - a podobné iluzorní nesmysly. Je to stejně naivní jako věřit v období Mnichova 1938 Hitlerovým slovům, že odstoupení Sudet je jeho posledním územním požadavkem. Byla to lež, Hitler měl jiný plán. Z jeho realizace a strašlivých následků běhá mráz po zádech dodnes. Putin 15. února vyjevil, že i on má plán. Nikoli nepodobný Hitlerovu. S tím rozdílem, že führerovi jeho 15. březen vyšel (bleskové obsazení Čech a Moravy způsobem, který se ve sportu nazývá w/o – walkover, postup bez boje). Nacisté postoupili bez boje až do Prahy, protože armáda napadené země se ze známých důvodů nebránila. Naproti tomu Putinovi jeho „15. březen“ (24. únor) nevyšel – ve smyslu snadného dobytí Kyjeva, odstranění legitimní demokraticky zvolené moci v čele s prezidentem Zelenským a vytvoření proruské loutkové vlády. Žádný postup do kyjevské metropole „w/o“, ba ani nikam jinam se nekonal, protože napadená země se statečně bránila, brání a bránit bude.

Je to iluzorní, ale zkusme si představit, že by se československá armáda 15. března 1939 wehrmachtu postavila a podařilo se jí udržet nepřítele někde na hranici zabraného pohraničního teritoria. Jak by se vývoj v Evropě vyvíjel dál? To už se nikdy nedozvíme. Při pohledu zpět na dění v roce 1938 by nám připadalo jako nepřijatelné, ba urážlivé, kdyby někdo tvrdil, že Československo si za Mnichov může samo, nebo že si ho dokonce zasloužilo, „vykoledovalo“. Kupodivu stejné tvrzení ve vztahu k Ukrajině slyšíme dnes a denně – tváří v tvář ruské agresi, brutalitě a aroganci. Situace v československém pohraničí, pokud jde o česko-německé vztahy, jistě nebyla před Mnichovem ideální, ale i kdyby byla, našel by si Hitler jiný důvod a jiný způsob, jak svůj dobyvačný plán uskutečnit. Stejně tak Putin. Z jeho projevů před agresí bylo zřejmé, o co mu jde. Zjednodušeně, aby spolu s Běloruskem i Ukrajina tančila podle partitury napsané v Kremlu a aby prostřednictvím „omezené suverenity“ těchto dvou zemí mohl Putin plnit své velkoruské imperiální ambice. Kdo věří tomu, že Putinovi jde primárně o Rusy na východě Ukrajiny, je naivní. Ti mu slouží jen jako prostředek k realizaci jeho expanzivní politiky. Stejně jako Hitler využil Němce v Československu k realizaci svého ďábelského plánu, jehož součástí bylo největší vraždění v dějinách.

Pohybuji se mezi prostými lidmi a slyším různé názory. Naposledy: Kdybychom nedodávali na Ukrajinu zbraně (myšlena nejen ČR, ale celý Západ), válka by dávno skončila. Možná ano, možné ne. Ale i kdyby ano, otázkou je, jak by skončila. Pravděpodobně porážkou Ukrajiny, jejím podřízením agresorovi, porobením. Nastalo by období nikoli nepodobné tomu, kterému se u nás po okupaci 1968 říkalo normalizace. Lidé, kteří šíří podobné myšlenky, jedním dechem dodávají, že jim vadí množství ukrajinských uprchlíků u nás. Neuvědomují si, že kdyby Putin udělal z Ukrajiny svoji politickou kolonii, bylo by jich ještě víc.

Současná eskalace konfliktu, kdy agresor nemilosrdně útočí na civilní cíle, je logickým pokračováním Putinova plánu. Vojensky se jeho armádě nedaří tak, jak si na počátku války představoval, proto se šéfem okupačních vojsk na Ukrajině stal armádní generál Surovikin, proslulý brutálním vedením války ze Sýrie i odjinud. Nevylučuji, že v pondělí 10. října zahájené masivní bombardování civilních cílů na Ukrajině může být odvetou za to, co se stalo na Kerčském mostě, ale více jsem nakloněn věřit tomu, že jde o rukopis generála Surovikina. V sobotu 8. října byl jmenován velitelem společné skupiny okupačních vojsk – a o dva dny později zažili Ukrajinci to, co před nimi na vlastní kůži pocítili civilisté v Sýrii, zejména v Idlíbu a Aleppu.

Ukrajinu čeká za Surovikinova velení nemilosrdná fáze války. Proto potřebuje další a masivnější podporu. Morální, ale především vojenskou. Způsobili Ukrajinci explozi na Kerčském mostu? Pokud ano, tak bravo! Jen houšť a větší kapky. Každý úspěšný zásah proti agresorovi je přesně tím, co Ukrajina potřebuje, každé, i dílčí oslabení oslabení útočníka je úspěchem. Za druhé světové války nebyl důvod mít pochopení pro nacistické Německo. Proč bychom měli mít dnes pochopení pro agresora naší doby – ruského vetřelce? A dodávky zbraní bránící se Ukrajině? Platí totéž: jen houšť a větší kapky. Západní spojenci, Spojené státy a Spojené království, masivně podporovali za druhé světové války zbraněmi a vojenskou technikou napadený Sovětský svaz. Proč by dnes neměl Západ podporovat podobným způsobem napadenou Ukrajinu? Ledaže bychom si přáli vítězství Ruska. Toužit po něčem takovém může ovšem jen pošetilec.