V jednom ze svých nedávných článků jsem kritizoval francouzského prezidenta Emmanuela Macrona za jeho výzvy Ukrajině k územním ústupkům. Není však jediným, kdo by byl ochotný přistoupit na mír výměnou za část ukrajinského území.

Tak třeba doyen americké diplomacie Henry Kissinger ve svém vystoupení na Světovém ekonomickém fóru v Davosu šokoval svými slovy, že Ukrajina by se měla vzdát části svého území výměnou za mír. Za ideální by dle svých slov považoval status quo ante, tj. návrat ke stavu před 24. únorem.

Rusko stabilitu nezajištuje, ale ohrožuje

Z toho fakticky vyplývá, že by Ukrajina měla úplně zapomenout na území, které ji Rusko vzalo v roce 2014. Varoval také před drtivou porážkou Ruska, která by mohla mít katastrofální následky pro dlouhodobou stabilitu v Evropě. Rusko je podle něho zásadní součástí Evropy, která v kritických dobách pro kontinent působila jako vyvažující síla.

Tak především požadovat po bránící se suverénní zemi, aby ustoupila agresorovi a vzdala se části svého území kvůli míru či spíše jen proto, aby měl zbytek světa klid, považuji za naprosto ostudné. Zvláště lidem v Česku i na Slovensku musí při takových slovech okamžitě naskočit asociace s rokem 1938 a začít blikat červená kontrolka.

Pak zde máme onu stabilitu. O žádné dlouhodobé stabilitě nemůže být ani řeč, protože je to nyní právě Rusko, které ji narušuje. Válka má na svědomí nejen civilní, materiální a vojenské ztráty přímo na Ukrajině. Navíc její (nejen) ekonomické důsledky, ať už přímo či nepřímo pociťuje celý svět.

Vypadá to, jako by úplná porážka bránící se Ukrajiny představovala dle Kissingerových slov menší problém než porážka Ruska coby agresora. Bohužel očividně nebere vůbec v úvahu, že o stabilitu, na které se podílí Rusko, postkomunistické státy střední a východní Evropy nestojí – mají s ní velmi neblahou historickou zkušenost.

Problém čelných představitelů realismu v mezinárodních vztazích, že politickou šachovnici vnímali prizmatem velmocí, které mají zajišťovat mocenskou rovnováhu, přičemž ty ostatní státy jsou jen pěšáci, které je v případě potřeby možné obětovat. V případě střední a východní Evropy to znamená, že na státy, jež leží kdesi mezi Německem a Ruskem, není třeba brát žádné ohledy.

Ústupky agresora nezastaví

Kissinger řekl, že západní země by si měly uvědomit význam Ruska v Evropě a nenechat se strhnout „momentální náladou“. Jsme v situaci, kdy už se agresor zjevně dopustil válečných zločinů. To, co nazývá bývalý šéf americké diplomacie „nenechat se strhnout momentální náladou,“ znamená přehlížet agresivní chování a genocidu civilního obyvatelstva. Stačí si místo Ruska dosadit nacistické Německo a bude krásně vidět, jak je takové uvažování totálně scestné a nebezpečné.

Bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger by bez váhání Rusku obětoval nejen Ukrajinu, ale i Polsko nebo Litvu. Jenže tam by se ruské agresivní chování nezastavilo. Velmi podobně uvažovaly i Francie s Velkou Británií v roce 1938.

Tohle je častá chyba dříve uznávaných politiků. Věří, že svět by měl být takový, jako v době jejich největší slávy. Ne, není. Studená válka skončila už před třiceti lety a svět se od té doby změnil.

V roce 2022 projevil Henry Kissinger podobné uvažování, jako měli britští a francouzští premiéři rok před vypuknutím druhé světové války, což je tristní o to více, že on sám je jedním z uprchlíků před nacismem. Lidé jsou bohužel nepoučitelní.