Páteční média přinesla dvě zprávy. Lídři zemí EU schválili pro Ukrajinu a Moldavsko status kandidátských zemí. Ukrajinské jednotky dostaly rozkaz ustoupit z města Severodoněck, které tak připadne k územním ziskům Ruska. Na první pohled nejsou ty zprávy souměřitelné. A přesto o něčem společném vypovídají.

Rozhodnutí udělit status kandidátů Ukrajině a Moldavsku je ryze politické: EU se solidarizuje s ohroženými a napadenými. V tomto smyslu je dobrým gestem. Však ho také prezident Zelenskyj označil za „vítězství“, ač sám ví, že na bojišti je vítězství dále, než se zdálo ještě před měsícem.

Prezident Macron, lídr končící předsednické země EU, ho zase označil za signál jednoty sedmadvacítky, ač sám ví, že v praxi jednota spíše eroduje. Už Petr Fiala, lídr nastupující předsednické země, má jiný pohled na vztah k Rusku než Macron.

Status kandidáta pro Ukrajinu je gesto, které k ničemu pevnému nezavazuje, není politicky, natož právně vymahatelné a Moskvě ani moc nevadí. Zato dobře ukazuje rozdíl mezi NATO a EU. NATO přijímá za členy či kandidáty jen země nezatížené nevyřešenými konflikty či spory. Už proto by nepřijalo Ukrajinu, Moldavsko (kvůli Podněstří) ani Gruzii (kvůli Jižní Osetii a Abcházii). Nepřijalo by ani Kypr, rozdělené zástupné dějiště řecko-tureckého sporu, ale samotné Řecko a Turecko přijalo současně. Týž Kypr, který – s nevyřešeným sporem a po nezdařeném referendu o sjednocení – přijala EU v roce 2004, v téže vlně s Českem.

Tak může EU uznat za kandidáta i člena Ukrajinu, aniž to ovlivní „fakta na zemi“. Kypr má na vlajce mapovou siluetu svého území. Ale každý ví, že i když je na vlajce celý ostrov, její působnost končí na „zelené linii“. O Ukrajině, při vší solidaritě s ní, lze říci totéž. I kdyby si dala na vlajku siluetu celé země s Krymem a Donbasem, i kdyby jako taková byla přijata do EU, působnost těchto kroků bude končit na aktuální frontové linii, nyní před městem Severodoněck.