Dostává americko-izraelské partnerství vážné trhliny? Nikoli. Pouze se izraelský ministerský předseda, který byl postaven před dilema, rozhodl upřednostnit zájmy vlastní země.

O jaké dilema šlo? Podrobit se přání Donalda Trumpa diktovanému zájmy USA, nebo nepodrobit a jednat na vlastní pěst. Netanjahu zvolil možnost „B“. Ano, řeč je o íránském útoku jedenácti balistickými raketami na Izrael, k němuž došlo v neděli večer 7. června. Trump si přál, aby izraelská strana nereagovala; odveta by mohla ohrozit už tak křehké americko-íránské jednání týkající se tamního konfliktu. Netanjahu z dobrých důvodů Trumpovu přání nevyhověl a jak připomíná Herb Keinon, analytik listu The Jerusalem Post, nebylo to v historii izraelsko-amerického partnerství poprvé. Zmiňuje tzv. Eškolův moment. Co tím myslí? Jednu klíčovou souvislost s šestidenní válkou, jejíž 59. výročí jsme si připomněli v minulých dnech. Když 3. června 1967, v době kulminujícího napětí na Blízkém východě po vyhoštění pozorovatelů OSN ze Sinaje a následném zablokování Tiranské úžiny v Rudém moři tehdejším egyptským prezidentem Násirem, jakož i kvůli opakovaným hrozbám, že Izrael bude „zahnán do moře“, obdržel tehdejší izraelský premiér Levi Eškol dopis od amerického prezidenta Johnsona, který obsahoval výzvu, aby Izrael nepodnikl preemptivní útok. Johnson napsal: „Musím zdůraznit, že je nezbytné, aby Izrael nepřevzal odpovědnost za zahájení nepřátelství. Izrael nezůstane sám, pokud se nerozhodne jít do toho sám. Nedokážeme si představit, že by se pro tuto možnost rozhodl.“ Zjednodušeně: pokud do toho půjdete sami, zůstanete v tom sami. Eškol si dopis přečetl a o dva dny později se rozhodl, že Izrael bude jednat samostatně. Armáda zahájila preemptivní operaci. Proč se premiér takto rozhodl? Protože byl přesvědčen, ž Izrael čelí existenční hrozbě a že obrana země má přednost před přáním spojence, byť nejbližšího.

Když je třeba říci ne

Podobnému dilematu čelil nynější ministerský předseda v neděli večer 7. června poté, co Írán na Izrael vypálil balistické rakety. Prezident Donald Trump vyzval Izrael veřejně prostřednictvím několika izraelských novinářů, aby nereagoval. Později mluvil přímo s Netanjahuem, ale obsah jejich rozhovoru není znám. V té době izraelská veřejnost, region i celý svět slyšeli amerického prezidenta, který šéfa izraelské vlády vyzval k tomu, aby se vyhnul odvetě, přičemž nebylo řečeno, jaké důsledky bude mít ignorování této výzvy. Ať tak či onak, Netanjahu v pondělí 8. června časně ráno na Írán udeřil. Zařadil se tím po bok těch svých předchůdců, kteří v klíčových okamžicích dějin státu dospěli k závěru, že jeho zájmy vyžadují, aby se postavili proti přání Washingtonu.

Prvním byl David Ben Gurion. Herb Keinon připomíná: „V roce 1948 vyhlásil stát navzdory silnému odporu amerického State Departmentu. Eškol, jak uvedeno, zahájil šestidenní válku navzdory Johnsonovu varování. Menachem Begin nařídil útok na irácký jaderný reaktor Osirak v roce 1981, i když musel počítat s tím, že Ronald Reagan bude pravděpodobně rozhořčen. Reagan pak skutečně rozhořčen byl a dočasně zastavil dodávky stíhaček F-16.“ Tím výčet nekončí. Stejná situace nastala v roce 2002, kdy Ariel Šaron pokračoval v operaci Obranný štít v Judeji a Samaří, jmenovitě v ofenzivě v Dženínu, po masakru v Park Hotelu (v Netanyji, 30 mrtvých po sebevražedném útoku Hamásu), navzdory tlaku prezidenta Bushe ml., aby se Izrael „bezodkladně stáhl“. Stejně tak v roce 2007, kdy Ehud Olmert nařídil zničení syrského jaderného reaktoru, přestože Bush ml. dával přednost diplomatickému řešení. Ve všech těchto případech dospěli izraelští premiéři k závěru, že zájmy jejich země jsou důležitější než námitky Spojených států.

Proč to Netanjahu udělal?

Tak se ptá Herb Keinon. S dovětkem, když na rozdíl od Eškola v roce 1967 nečelil nyní bezprostřední existenční hrozbě? Odpověď: nečinnost by Íránu umožnila vytvořit novou strategickou realitu, vyslala by do celého regionu signál o izraelské slabosti a zároveň by tím Netanjahu zaplatil nemalou vnitropolitickou cenu. V zásadě jde o to, že Teherán se snaží vytvořit přímou vazbu mezi Íránem a Libanonem. Dává tím najevo, že jakákoli budoucí izraelská akce proti Hizballáhu v Bejrútu už nebude považována pouze za záležitost Libanonu, ale vyvolá přímou íránskou vojenskou odpověď. Podle experta na Írán Raze Zimmta došlo k převrácení dosud platné íránské strategie ve využívání proxy spojenců Teheránu. Jejich úkolem bylo chránit Írán, a to tak, že kdyby Izrael zaútočil na íránská jaderná zařízení, Hizballáh a další spojenci teheránského režimu by masivně zasypali Izrael raketami. Nyní se situace otočila: Írán je nucen své proxy spojence chránit.

Snaha ovlivnit politiku Izraele formou vydírání ze strany spojenců Íránu není věc neznámá. V roce 2021 se Hamás snažil určit Izraeli „červené linie“ v případě komplikovaného majetkového sporu mezi původními židovskými a pozdějšími arabskými vlastníky pozemků v jeruzalémské čtvrti Šejch Džarráh (popis této právní kauzy, kterou řešil izraelský Nejvyšší soud, přesahuje rámec tohoto článku; vhled do problematiky najdou zájemci ZDE). Dále Hamás Izrael varoval před „sionistickými provokacemi“ na Chrámové hoře, požadoval stažení bezpečnostních sil z komplexu

Hory i ze čtvrti Šejch Džarráh a zákaz pořádání Vlajkového pochodu, kterým si Židé každoročně připomínají osvobození východního Jeruzaléma z jordánského područí a jeho sjednocení se západní částí svého hlavního města. Izrael na toto vydírání teroristů samozřejmě nepřistoupil, načež Hamás vypálil směrem k Jeruzalému z Pásma Gazy raketovou salvu. Izrael na agresi zareagoval operací Guardian of the Walls. Politické poselství izraelské strany bylo zřejmé. Žádná teroristická organizace nebude Izraeli diktovat, jakou politiku má uplatňovat ve svém hlavním městě. Jinými slovy: nespojujte Gazu s Jeruzalémem. Stejné poselství je nyní adresováno mocipánům v Teheránu. Žádný stát podporující terorismus nebude Izraeli určovat, jaká má být jeho politika týkající se bezpečnosti. Jinými slovy: nespojujte Írán s Libanonem. Kdyby Netanjahu zaváhal, vyslyšel přání prezidenta Trumpa a nereagoval, přispěl by k tomu, že se tato nová strategická rovnice vyhovující Teheránu stane skutečností. Nejen to. Podle bývalého izraelského ministra strategických záležitostí Rona Dermera schopnost Izraele jednat samostatně přesvědčila mnoho aktérů na Blízkém východě, že Izrael je seriózní a spolehlivý partner, který je připraven hájit své zájmy, i když to znamená postavit se vůli amerického prezidenta. Pakliže by Netanjahu po nedělním (7. června) íránském raketovém útoku ustoupil a Trumpovi vyhověl, vyslal by tím velice špatný vzkaz. Že Izrael je svázán omezeními, jedná váhavě a ve výsledku není ochoten vzdorovat americkému tlaku. Což jsou vlastnosti, které na Blízkém východě zvláštní respekt rozhodně nebudí.

Vnitropolitický aspekt věci

Netanjahuovi političtí soupeři v opozičním táboře, Naftali Bennett, Jair Lapid, Avigdor Liberman a Gadi Eisenkot, ho často vykreslují jako „Trumpova pudla“. Kdyby na íránský útok nereagoval, zaplatil by za to doma vysokou politickou cenu. Samotná reakce na íránskou agresi mu pravděpodobně mnoho nových hlasů nepřinese. Nečinnost by ho však mohla o spoustu hlasů připravit. Jeho odpůrci by mu bezpochyby připomněli parlamentní vyjádření, které pronesl v červnu 2021. Nastupují vládu vedenou Bennettem a později Lapidem obvinil z toho, že nebude schopna odolávat americkému tlaku tak, jako to podle svých slov opakovaně dokázal on, zejména pokud šlo o politiku prezidenta Obamy vůči Íránu. Doslova řekl: „Izraelský premiér musí být schopen říci prezidentovi Spojených států ne, pokud jde o otázky ohrožující naši existenci.“ Netanjahu v noci na pondělí 8. června přesně to udělal. Herb Keinon dodává: „Alespoň prozatím.“

●

Volně podle webu The Jerusalem Post.