Jan Neruda kdysi napsal fejeton „Kam s ním“ a myslel slamník, poněvadž zjistil, že vůbec není jednoduché se ho zbavit. Já se v tomto článku ptám, „k čemu jsou“, a myslím válečné lodě evropských států NATO, protože, jak ukazuje reakce Evropy na současné události na Blízkém východě, tak k ničemu, i když, na rozdíl od Nerudova slamníku, se jich nikdo z politiků zbavit nechce, nechává je však bez užitku rezavět v přístavech.

Jak známo, íránští spojenci z řad hnutí Húti v Jemenu dokončili přípravy na útoky na lodě proplouvající jižním vstupem do Rudého moře, tedy úžinou Bab el-Mandeb, včetně rozmístění raket a dronů. Hútiové během války mezi USA a Íránem opakovaně vyhrožovali uzavřením úžiny Bab el-Mandeb, aby podvázali tuto životně důležitou zásobovací tepnu, především pro Evropu. V pondělí 20. července vyhlásili Hútiové námořní embargo proti Saúdské Arábii a pohrozili, že přeruší vývoz ropy z království přes Rudé moře a úžinu Bab el-Mandeb, vývoz, který slouží jako klíčová náhrada pro globální ropné trhy, když Írán útočí na tankery v Hormuzském průlivu. Nejde však jen o ropu, ale vlastně o cokoli, co Evropa dováží z Dálného východu, včetně veškerého zboží z Číny.

Blokáda Bab el-Mandebu nepochybně znamená ohrožení životně důležitých ekonomických zájmů evropských států a také jejich bezpečnosti a spolu s blokádou Hormuzské úžiny teroristickým režimem Íránu je flagrantním pošlapáním principu svobody moří, která byla definována již v Atlantické chartě roku 1941 v jejím čtvrtém bodě a znovu kodifikována Úmluvou Organizace spojených národů o mořském právu (UNCLOS) z roku 1982, kde se navíc praví, že ani země ve válce nesmí zavřít námořní cesty sousedící s jejich výsostnými vodami pro lodě třetích států.

Jakékoli ozbrojené akce proti státům a dvojnásob proti teroristům, kteří svévolně uzavírají námořní cesty, jsou tedy v souladu s Chartou OSN a OSN by měla v tomto smyslu vydat rezoluci, žádající jejich otevření, či povolující ozbrojenou akci. Že to OSN pod kontrolou muslimských států neudělá, víme všichni, nicméně nemohla by říci ani ň, kdyby třebas Atlantická aliance, konkrétně její evropští členové, přistoupili k vojenské akci a obnovili svobodu moří v úžině Bab el-Mandeb silou.

A ty síly k tomu Evropané mají. Celkem disponují evropští členové NATO šesti letadlovými loděmi (třemi těžkými a třemi lehkými, používajícími letouny s kolmým startem), asi čtyřiceti pěti torpédoborci a více než 130 fregatami, což jsou plavidla specializovaná nejen pro lov ponorek, ale též k protivzdušné obraně při ochraně konvojů. K tomu účelu používají především evropský systém PAAMS, založený na klonu raket Aster, pro těsnou obranu systémy Sea Sparrow a RAM, nebo pro ničení dronů kanonové systémy Phalanx či Goalkeeper. Španělé, Norové a Nizozemci pak na nových lodích pokročilý americký systém Aegis. Tyto systémy protivzdušné obrany by tedy bránily jak je, tak doprovázené obchodní lodě, a v boji o otevření úžiny Bab el-Mandeb by zřejmě sehrály hlavní roli.

Posádky všech těchto lodí jsou cvičeny ve vzájemné součinnosti, soustavně se zúčastňují společných cvičení a používají jednotný komunikační systém, který je samozřejmě společný s americkým námořnictvem, které již operuje „o ulici“ vedle, a poskytlo by součinnost.

Stačila by jen část těchto sil, aby potlačila úsilí Hútiů o zablokování Bab el-Mandebu a stabilizovala globální situaci s ropou, když tito jemenští teroristé mají nejen omezené síly, ale navíc jsou odkázání na velmi zranitelné trasy, kterými jsou jim dodávány zbraňové systémy z Íránu. V prvé řadě se jedná námořní pašování z íránských přístavů přes Indický oceán k Africkému rohu, kde jsou zbraně překládány na malé lodě dhow a plíží se vodami Somálska, Džibuti a Eritreje do jemenských přístavů. Tuto komunikaci by mohlo snadno přerušit půl tuctu fregat. Druhá cesta sice končí jako pozemní z východního pobřeží Jemenu na sever země, nicméně začíná námořní částí, zřejmě již přerušenou americkou blokádou Hormuzu, a kdyby ne, další půltucet evropských fregat by ji zablokoval. Nejobtížněji by se dala přerušit třetí trasa přes Sýrii, Libanon, Somálsko nebo Omán, kdy se drony a jejich komponenty maskují jako běžný komerční náklad. Čas od času se používal letecký most, ale ten je při americké vzdušné nadvládě nemožný.

Evropská námořní operace k otevření Bab el-Mandabu by tedy měla téměř jistou šanci na úspěch. Je pravda, že by během operace mohlo dojít k potopení některé spojenecké lodě, ale každá válečná loď odjakživa byla, je a bude stavěna s rizikem, že bude v boji zničena, a jejich posádky jsou cvičeny, aby s tím počítaly. Kdyby Margaret Thatcherová kalkulovala s tím, že Britové při válce o Falklandy v roce 1982 žádnou loď neztratí, vůbec by nemohla válku zahájit. Nakonec tam Britové přišli o dva torpédoborce a čtyři fregaty plus další pomocná plavidla, ale svého cíle, vyhnání argentinských okupantů, dosáhli.

Jenže dnešní zbabělí a pacifističtí politici Evropy, praktikující politiku appeasementu, která nikdy mír nepřinesla, ale naopak válku za horších podmínek než těch původních, mají hvězdně daleko k Margaret Thatcherové, o Winstonu Churchillovi ani nemluvě. Někteří se zřejmě bojí, že by přišli o hlasy muslimské menšiny ve svých státech, či o to, že by je progresivistické „woke“ neziskovky prohlásily za rasisty, kdyby museli přistoupit k potlačování nepokojů těchto menšin, další jsou prostě neomarxisté s přesvědčením, že čím hůře, tím lépe (pro ně) a zbytek bláhoví pacifisté, jako byl neblahé paměti Neville Chamberlain.

A právě nedávno jsme byli v Ankaře téměř očitými svědky, jak tito evropští politikové lezli Trumpovi málem do zadku, když o zlomkrk slibovali, že zvýší výdaje na zbrojení na 5 % HDP. Jenže k čemu to je, zvětšovat arzenály, když napříč Evropou není politická vůle použít ani ty stávající k ochraně životně důležitých zájmů kontinentu?! Když současná politická elita Evropy na tyto zájmy kašle a zřejmě jí jde pouze o to, aby se co nejdéle udržela svoje prebendy, než to praskne. Jenže jak se budou zvyšovat ceny benzínu a nafty, jak začnou ohrožovat nejen soukromou dopravu, ale i dopravu komerční a tím podvazovat ekonomiku EU, jak se bude propadat životní úroveň Evropanů, nemusí být ta doba prebend tak dlouhá, jak současné elity doufají. Dnes a denně vidíme, jak rostou preference tzv. „nesystémových“ stran, jak tedy roste počet Evropanů, kteří si, kromě jiného, pokládají otázku z titulku tohoto článku:

K čemu nám ty lodě, postavené za naše peníze z daní, k čemu nám jsou? K tomu, aby rezavěly v přístavech, nebo aby posloužily k ochraně našich zájmů, k udržení naší životní úrovně a ultimátně k naší bezpečnosti právě v takových případech, jako je situace v Bab el-Mandebu, když přece k tomu jsou určeny?!

Pak už bude jen otázkou času, kdy Evropané hodí demokracii za hlavu, vezmou věci do vlastních rukou a vypráskají všechny ty zbabělé politiky z jejich prezidentských a vládních paláců.

To pak bude tóčo.