Velmi zásadní rozhovor poskytl deníku MfD pan Michal Smetana. Zabývá se současnými válkami ve světě a padla i otázka na použití jaderných zbraní.

Michal Smetana je politolog z Fakulty sociálních věd na UK v Praze. Na rozdíl od mnoha takypolitologů, kteří plní roli těch, co podporují „pravdu a lásku“ a vykládají doslova a do písmene nesmysly na druhou, jsou názory pana Smetany daleko profesionálnější a odpovídají dle mého soudu skutečně tomu, co se dnes ve světě děje. A dodávám, není to radostné čtení.

Samozřejmě, padají otázky na dnešní tragickou situaci na Blízkém východě, která dospěla do jakéhosi „strategického patu“ a USA slovy Donalda Trumpa i Írán a „jeho“ hnutí Hizballáh tvrdí, že válku vyhráli. To zásadní je však dle mého názoru v druhé části rozhovoru, který se zaměřuje na možné použití jaderných zbraní v dnešní době. Část rozhovoru věnovaného použití jaderných zbraní si zaslouží plnou citaci:

Dlouhodobě se věnujete výzkumu mezinárodní bezpečnosti, otázkám války a jaderných zbraní. Liší se názory veřejnosti a politiků v postojích k válce?
Často ano. Nás navíc zajímá nejen to, jak moc se postoje politických elit a veřejnosti liší, ale i jak se vzájemně ovlivňují, zda signalizace ze strany elit formuje názory veřejnosti nebo naopak. Každopádně v otázce jaderných zbraní, která je mým dlouhodobým tématem, vidíme skutečně dramatický rozdíl v podpoře jejich použití. Veřejnost je ochotnější souhlasit s jejich použitím víc než politické elity, které mají k tomuto nástroji výrazně silnější averzi.

Je to spíš uklidňující, nebo znepokojující zjištění?
Obojí. Na jednu stranu je uklidňující, že právě elity, které o jaderných zbraních skutečně rozhodují, jsou k jejich použití mnohem zdrženlivější. Na druhou stranu nepříjemně překvapí, jak velká část veřejnosti by s takovým útokem souhlasila.

Jak se dá tento postoj veřejnosti číst?
Důležité je říct, že ta podpora je relativní. Pokud existuje jiná možnost, drtivá většina lidí jaderné zbraně jako prostředek války odmítá. Postoje veřejnosti jsou mnohem elastičtější, víc se mění podle kontextu. Klíčový rozdíl je v informovanosti. Politické elity si lépe představují nejen fyzické následky, ale i širší politické dopady, například prolomení dlouhodobého tabu, které by mohlo vést k dalšímu šíření těchto zbraní.

Dokážou si lidé vůbec představit, co by použití jaderné zbraně v konfliktu znamenalo?
Velmi těžko. Naposledy se to stalo v roce 1945, takže většina lidí do značné míry zapomněla nebo přestala vnímat, jak strašlivé důsledky to může mít. K dispozici máme černobílé záběry ze zničené Hirošimy a Nagasaki, které dnes působí jako vzdálená minulost. Přitom dnešní jaderné zbraně jsou nesrovnatelně ničivější než ty ze srpna 1945 a existuje jich samozřejmě mnohem víc. Obávám se, že dramatická změna v tom, jak svět s jadernými zbraněmi nakládá, možná přijde až tehdy, až lidé budou mít mnohem čerstvější a tragičtější zkušenost.

Ta poslední zvýrazněná věta ostatně stojí za velmi varovné znamení. Skutečně, od posledního použití jaderných zbraní ve válce již uplynulo hodně vody a ochota tak zvané „veřejnosti“ souhlasit s jejich použitím dnes je obrovským varovným signálem. Ostatně, pozoruji to zejména při komentování války na Ukrajině. Dnes, kdy se údajně jedná o míru, to sice není číslo jedna, ale ještě před rokem se komentáře čtenářů velmi často točily kolem jednoduché věty – je potřeba s Ruskem „zatočit“ a zahnat za Ural, což by více méně bez jaderných zbraní nešlo vůbec udělat. Protože jsou ale naše „elity“ přece jenom „rozumnější“ a stále mají jasnou představu o tom, co by jaderná apokalypsa způsobila, nedošlo k tomu a přejme si, aby to skutečně skončilo bez jaderných zbraní.

A ještě něco k současné politice USA. Zásah ve Venezuele – únos Nicoláse Madury – byl dobře připravenou akcí, po níž se ale režim nezhroutil a „pouze“ s USA „spolupracuje“. Opozice je stále odstavena a její přístup k moci si USA slovy Trumpa „nepřejí“. Kuba je pod blokádou a jedná se s tamní režimem v podobném stylu – změňte politiku a necháme vás vládnout. A k Íránu – tak zvané „nové vedení“ Íránu není opět nic jiného, než režim dosavadní a zahraniční opozice nemá šanci se za současné situace chopit moci. Opět se ale vytváří propagandou dojem toho, že se „něco“ v Íránu změnilo. Pokud ano, tak pro Západ jedině k horšímu. Nedělejme si proto žádné iluze o výsledku těchto zahraničních intervencí ze strany USA. Kuba a Venezuela, které leží v blízkosti USA, to mají samozřejmě mnohem těžší vzdorovat, nicméně se jistě nějaké „řešení“ najde a vlastně se nic nezmění. Jenom budou pod „kontrolou“ USA. Írán je daleko, má velký počet obyvatel a zničit jeho režim by bylo pro USA i Izrael mnohem těžší. A blíží se podzimní volby a Trump potřebuje vyhrát a udělá všechno proto, aby to tak vypadalo.

Na závěr doporučuji znovu zvážit to, co pan Smetana tvrdí – dramatická změna ve vztahu k použití jaderných zbraní může přijít tehdy, pokud bude mít lidstvo mnohem čerstvější a tragičtější zkušenost s jejich použitím.