Odpověď zní: Ano, ale podmínečně. V úterý 29. července britský premiér Keir Starmer stanovil Izraeli podmínky jeho vlády, jejichž nesplnění bude mít za následek uznání nezávislého palestinského státu.

Přesněji bychom měli říci, s ohledem na politický vývoj v Palestině po první i druhé světové válce, že jde o uznání arabského palestinského státu, protože židovský palestinský stát už 77 let existuje. Je to Stát Izrael. Nepřekvapí, že izraelská strana se k záměru Londýna postavila odmítavě*, podíváme-li se ale na britské podmínky podrobněji, nevyhneme se mírnému údivu.

* Izraelské ministerstvo zahraničí na síti X 29. 7. 2025: „Změna postoje britské vlády v této době – po francouzském kroku a v důsledku vnitropolitických tlaků – představuje odměnu pro Hamás a poškozuje úsilí o dosažení příměří v Gaze a rámce pro propuštění rukojmích.“

Podle BBC uzná Spojené království nezávislý palestinský stát letos v září, pakliže „izraelská vláda nepodnikne zásadní kroky k ukončení děsivé situace v Gaze, nedosáhne příměří, jasně neprohlásí, že nepřistoupí k anexi Západního břehu, a nezaváže se k dlouhodobému mírovému procesu, který povede k dvoustátnímu řešení“. Něco z toho je realizovatelné, něco nikoli. Nesplnitelným požadavkem je tlak na závazek Jeruzaléma, že nepřistoupí k anexi Západního břehu (v historické terminologii v Judeje a Samaří). Stejně tak problematický se jeví závazek k dlouhodobému mírovému procesu, jehož výsledkem bude dvoustátní řešení. Po 7. říjnu 2023 je totiž taková varianta urovnání dlouhodobého konfliktu pro velkou většinu izraelských politiků, zákonodárců i široké veřejnosti z dobrých důvodů nemyslitelná; jde o mrtvou koncepci.

Lze si jen obtížně představit, že londýnská vláda klade požadavky stran uznání nezávislé arabské Palestiny pouze na Izrael a nikoli na druhou stranu – na hnutí Hamás. A vskutku, premiér Starmer zdůraznil, že mezi Izrael a Hamás nelze klást rovnítko, a zopakoval požadavky, které Spojené království adresuje Hamásu. Musí okamžitě propustit všechna rukojmí, přistoupit na příměří, akceptovat, že nebude součástí vlády v Gaze a složit zbraně. Přinejmenším poslední dva body, zejména pak své vlastní odzbrojení, Hamás zásadně odmítá. Starmer dále uvedl, že jeho vláda provede před zářijovým zasedání VS OSN vyhodnocení, nakolik obě strany splnily uvedené požadavky a pak se rozhodne, zda Stát Palestina uzná či nikoliv. Přičemž ani jedna z obou stran, Izrael ani Hamás, nebude mít právo veta.

To je ale politika ve stylu tance mezi vejci. Variant, co všechno se může stát, je celá řada. Jedna z nich: všechny požadavky nesplní ani Izrael, ale ani Hamás. Druhý jmenovaní nepropustí do září rukojmí, nepřistoupí na příměří, nebude souhlasit s tím, že se vzdá v Gaze vlády a odmítne složit zbraně. V tom případě by měl Londýn arabskou Palestinu uznat – z důvodu, že Izrael jeho požadavky nesplnil. Udělá-li to, pak budou mít pravdu ti, kdo tvrdí, že takový krok je právem vnímán jako odměna Hamásu za obludný teror a bestiální masakr ze 7. října. Až k takovýmto absurdnostem může vést pošetilost mocných, kteří se snaží bojovat proti teroru podporou ustavení potenciálního teroristického státu. Anebo je všechno jinak? V září budeme vědět víc.

P. S. Když se v 90. letech rodil pokus o mírové narovnání mezi Izraelem a palestinskými Araby, jakousi vstupní branou k němu byly dvě nezbytné podmínky. Vzájemné uznání Izraele a Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) a závazek OOP, že se zříká terorismu. Bez toho by žádné Dohody z Oslo nikdy uzavřeny nebyly. Je-li tento proces dlouhodobě na mrtvém bodě, pak proto, že palestinská arabská reprezentace v plnění svého závazku ohledně zřeknutí se terorismu totálně selhala. Nejenže proti němu aktivně nebojovala, ale pokud ho přímo nepodněcovala, tak zaujala tolerantní, případně falešný dvojaký postoj (druhá intifáda 2000-2005). Výstižně to vyjádřil Dennis Ross, ve své době zvláštní americký vyjednávač pro Blízký východ: „Arafat nebyl připraven učinit historické rozhodnutí (v mírových rozhovorech v Camp Davidu v roce 2000, které se jeho vinou zhroutily - LS). Cítil se jistější v konfrontaci než v kompromisu.“ Aby se o nezávislé arabské Palestině dalo alespoň hypoteticky uvažovat, musí být splněna ona původní podmínka. Musel by to být terror-free state (stát bez teroru), což je ovšem v případě arabské Palestiny právě tak nereálné, jako že se Donald Trump jednoho dne probudí a zavede nulová dovozní cla na všechny země světa.