ÚVAHA: Žijeme v propůjčeném čase
Válečná hysterie neustále sílí a s ní roste nebezpečí náhodného vzniku nukleární války.
Když nic neuděláme, je to jako bychom tiše souhlasili s těmi tisíci dalekonosných raket se smrtícím hlavicemi namířenými proti sobě. Ta zařízení byla sestrojena, aby nás zabila. Naše mlčení a nečinnost zvyšují možnost, že se to jednoho dne stane.
Odstrašování atomovou smrtí funguje - do okamžiku, než selže. Riziko vězí v systému a až jednou nebudeme mít štěstí, následky budou katastrofální.
Doposud jsme měli z pekla kliku, jako třeba na podzim roku 1983, v době zvýšeného napětí za studené války, kdy svět zachránili před zničením a atomovou zimou dva vojáci v podobných krizových okamžicích.
První se stal 26. září v časných ranních hodinách. Radary na sovětském velitelském stanovišti ukazovaly, že na SSSR směřuje řízená střela. Siréna ječela a podplukovníkStanislav Petrov zíral na ztmavlou obrazovku s červeným nápisem ODPÁLENÍ. Za chvíli se na radaru objevila druhá raketa a třetí a čtvrtá. Siréna znovu zaječela a nápis na obrazovce hlásil ÚTOK. Podle instrukcí měl Petrov zvednout telefon a oznámit přepadení vrchnímu velení. Petrov váhal, protože poplach musel projít nejméně třiceti různými kontrolními zařízeními, než se k němu dostal. Nebyl si jist zda je možné, aby po tolika průchodech signál zůstal tak silný a čistý. Proto možnost útoku odhadl padesát na padesát. Obával se, že načalstvo podlehne panice, a rozhodl se, že raději ohlásí poruchu radarových zařízení. Deset let po pádu SSSR, když incident vyšel najevo v tisku, přiznal, že v těch minutách propotil i blůzu uniformy. Kdyby se byl zmýlil, během slabé půlhodinky by začaly vybuchovat atomové bomby. Petrov letos v září zemřel a všechny velké západní tiskové agentury uveřejnily jeho nekrolog.
V listopadu téhož roku sovětská rozvědka v západní Evropě hlásila, že na amerických základnách se připravuje útok na Varšavský pakt. Sověti neměli tušení, že zvýšená vojenská činnost je cvičení s krycím názvem Operation Able Archer 83, a dali svým nukleárním silám povel k palbě připravit. Američané jejich obranná opatření považovali za přípravu k náhlému přepadu a vyhlásili poplach svým atomovým zařízením. Obě strany otevřely sila raket vyzbrojených hlavicemi schopnými vymazat Rusko a starý kontinent z mapy. Na ostří žiletky vyhrocená situace trvala celý týden. V jedné chvíli americký generálplukovník Leonard Perroots vzal na sebe stejnou odpovědnost jako Petrov, když jednal podle vlastního uvážení, porušil předpisy a nezalarmoval své nadřízené obávaje se rozhodnutí, které mohlo být osudné. Podrobněji o tom píše americký autor Nate Jones v knize Able Archer 83 na základě obsáhle analýzy incidentu pro prezidenta Ronalda Reagana, která byla odtajněna teprve před dvěma roky.
S prstem na spoušti
Takových těsných úniků atomového Armageddonu už bylo a bude! Stačí vyťukat na Googlu accidental nuclear war a během vteřiny se objeví čtyři miliony novinových zpráv, článků a úvah o tom, že víc než jindy platí biblické rčení „nevíme dne ani hodiny“. Ba ani vteřiny. Z větší části je to čtení pro silné nervy a rozhodně ne před spaním.
Zejména znepokojující je analýza amerického Svazu angažovaných vědců, Union of Concerned Scientists, nazvaná Close Calls With Nuclear Weapons, Blízká setkání s atomovými zbraněmi. Zjišťuje, že Spojené státy a Rusko mají nukleární síly v neustálém nejvyšším stupni pohotovosti s prstem na spoušti, trigger-alert, který zvyšuje riziko mylného odpálení raket. Skutečnost, že k tomu zatím nedošlo, neznamená, že možnost náhodného konfliktu je nulová. Jeden z ředitelů NATO, dr. Sandro Gayken, v nedávné studii přiznal, že v ověřovacím systému„existují možná zranitelná místa, která by mohla vést k ničivé nukleární válce.“
Nejúčinnější způsob jak podstatně snížit riziko není žádné tajemství. Američané a Rusové by se už ve vlastním zájmu měli dohodnout na tom, že zruší „trigger-alert“, který dává velícím důstojníkům na prověření poplašných signálů pouhý zlomek času, jaký měli Petrov a Perroots.
Mezník a odčinění
O tom můžeme jen snít, neboť napřed by musela skončit nová studená válka. Ačkoli proč ne? Snít je lidské, řekl klasik a v tom měl určitě pravdu. Jsou lidé, jejichž řady se prodlužují a houstnou, kteří sní o mnohem větší věci, o tom, jak nás zbavit nukleární hrozby, před níž sami její tvůrci (alibisticky?) varovali. Věděli od počátku, co znamená; my jsme teprve po Hirošimě a Nagasaki získali jistou představu, ale odložili jsme ji na zadní hořák a zavřeli pod ním plyn.
Pro mnohé lidi, jichž neustále přibývá, život s Armageddonemnad hlavouje však nesnesitelný a nepřijatelný. Mozkovým centrem jejich hnutí je koalice nevládních organizací International Campaign To Abolish Neuclar Weapons se sídlem v Ženevě. Vznikla v Austrálii jako International Campaign Against Nukes a ponechala si původní akronym ICAN; když se v angličtině vysloví znamená mohu,dokáži to.S přispěním Mezinárodní organizace atomových vědců pro zabránění nukleární války (Nobel za mír 1985) rozšířila během posledních deseti let svoji činnost do 101 zemí a sdružuje na pět set partnerských národních organizací.
Hnutí podporují světové osobnosti jako dalajláma (Nobel), Desmond Tutu (Nobel), Pan Ki-mun (řídil OSN), Jody Williams (Nobel) a mnoho známých umělců, mezi nimi Ai Weiwei, Yoko Ono, Robert de Niro. Kdo o ICAN nic neví, budiž omluven; jakpak by se o něm mohl dozvědět, když je spojeno s bojem za mír, který u nás má tak pokaňkanou pověst, že novináři a mluvící hlavy na něj hodili deku? Ale švédskému výboru pro udělování Nobelových cen to zas tak nevadí, protože mu 6. října přiřkl cenu největší, cenu za posilování míru ve světě. Jmenovitě za úsilí vzbudit uvědomění katastrofálních a humanitárních následků použití nukleárních zbraní, což rozhodným způsobem přispělo k tomu, že Valné shromáždění OSN letos v červenci odhlasovalo rezoluci obsahující návrh budoucí úmluvy (po ratifikaci padesáti zemí) o zákazu nukleárních zbraní. Rezoluce je považována za mezník v historii Spojených národů a nobelovka za odčinění minulých omylů, například uspěchaným udělením stejné ceny Obamovi, který pak osm let válčil v sedmi zemích.
Vylézt z pelíšku
Válečná hysterie každým dnem sílí. Namátkou uveďme několik nedávných titulků: Preventivní atomovýútok proti Severní Koreji je stále na stole (Donald Trump). Uvrhneme americké impérium do moře plamenů (Kim Čong-un). Rusko skrylo atomové bomby připravené vybuchnout u amerického pobřeží (Viktor Baranetz, bývalý mluvčí ministerstva obrany RF). Británie by mohla preventivně stisknout atomovou spoušť ( Theresa May). Nedopustíme, aby se znovu válčilo na ruském území (Putin). Washington chystá atomový útok na Rusko (Craig Paul Roberts, americký publicista). Nikdo ani nepípne. Bereme to na vědomí s klidem, jako by šlo o předpověď počasí.
Máme blíž k nukleární katastrofě nežli kdykoli předtím, zjišťují přední světoví atomoví vědci a odborníci svém posledním bulletinu. „V roce 2017 je nebezpečí ještě větší a potřeba jednat naléhavější,“ varují. „Jestliže politici váhají, musí občané převzít iniciativu a odvést lidstvo z pokraje záhuby.“
Nadešel čas vylézt z pelíšku a namočit se. Třeba jako ti Švýcaři, kteří píší svým poslancům dopisy a emaily zhruba v tomto smyslu: Cher monsieur, kdy se konečně pochlapíte a navrhnete v parlamentu, abychom přistoupili k úmluvě OSN, která staví atomové zbraně mimo zákon?
My bychom navíc měli žádat od našich předních politiků vysvětlení, proč se Česká republika odmítla účastnit přípravy paktu proti nukleárním zbraním? Znamená to, že atomovou zimu považujeme za podfuk, nebo že jsme proti ní očkovaní?
Ano, úmluva vše nevyřeší. Zdaleka ne už proto, že devět největších atomových mocností ji o vlastní vůli nepodepíše. Ale přispěje k tomu, aby si široká veřejnost uvědomila rizika a dvojsečnost atomového štítu. A stane se hnací silou. Neboť čím vzdálenější je cíl, tím důležitější je vytvořit setrvalý a rostoucí pohyb k jeho dosažení. V daném případě a situaci setrvalého a rostoucího odporu proti stoickému podvolení, s nímž dnes většina lidí žije v čase propůjčeném vrtkavou štěstěnou. Anebo zná někdo účinnější demokratický prostředek, jak změnit současný stav, než je obecný protest a revolta?
Když nic neuděláme, je to, jako bychom tiše souhlasili s těmi tisíci dalekonosných raket se smrtícími hlavicemi namířených proti sobě. Ta zařízení byla sestrojena, aby nás zabila. Naše mlčení a nečinnost zvyšují možnost, že se to jednoho dne stane.
Spojené státy a Rusko udržují 1.800 dalekonosných raket s atomovou hlavicí ve stavu nejvyšší pohotovosti, trigger-alert, aby je mohly co nejrychleji odpálit. Stačí jedna, aby ve velkoměstě jako je New York nebo Moskva zabila miliony lidí a způsobila zhoubné následky trvající celá desetiletí.