Od prvních Přemyslovců patříme do západního kulturního okruhu. Pokud však nejsme slepí, tak třicet let po revoluci si musíme přiznat, že je něco špatně.

Naše země vždy patřila na Západ. K západnímu kulturního okruhu jsme patřili již v době, kdy Rusko ještě ani neexistovalo. Dokonce jsme nikdy ani nebyli hraniční zemí s východním kulturním okruhem.

Čtyřicet let komunismu a sovětské okupace byl exces dějin vyvolaný druhou světovou válkou. A doba socialismu pro nás představovala nejen úpadek, ale v porovnání s předválečným stavem doslova civilizační pád.

Už dlouho před listopadem 1989 bylo zřejmé, že socialismus prohrává nejen v hospodářském výkonu, vědě a technice. Socialismus na celé čáře prohrál i v kultuře. Západní výrobky, móda, spotřební elektrotechnika, filmy, hudba, oblečení, to vše bylo lepší. Častušky to prostě prohrály s rockem, budovatelský film s westerny, sci-fi, akčním filmem. I děti okresních tajemníků chtěly nosit západní džíny a ne socialistický tesil.

Naši revoluci z listopadu 1989 jsme chápali jako návrat, jako jakousi variaci na starozákonní návrat z babylónského zajetí. Západ byl pro nás vzorem svobody, prosperity, zdravého rozumu. Mnohé naše nedostatky, chyby a selhání jsme ještě dlouho po roce 1989 považovali za dědictví minulosti.

Ale pokud pohlédneme pravdě do tváře, tak mnohé, často velice nebezpečné nesmysly se na nás dnes valí ze Západu. A jejich společným jmenovatelem je pokrokářství, neomarxismus.

Tak nedávno například filmová společnost Netflix v rámci kampaně MeToo zavedla pravidlo, že zaměstnanci na sebe nemohou pohledět déle než pět vteřin. Jakési právo šaría digitálního věku. A k tomu „nadšené“ výroky zaměstnanců, jak jsou šťastní, že mohli absolvovat příslušné politické školení a ve své korporaci můžou budovat bezpečné prostředí. Tak to už i za Jakeše jsme si z takových hloupostí dělali leda legraci.

No a minulý týden poslal náš emeritní ministr spravedlnosti do legislativního procesu návrh novely občanského zákoníku. Dle ní by si děti od 12 let mohly svobodně vybírat své pohlaví. Novela prý vychází z nějakého nálezu Evropského soudu pro lidská práva. To už nemá smysl ani komentovat.

Spíš si zvykněme na to, že Západ hodnotový a Západ geografický se nemusí vždy shodovat. Pokud západní hodnoty znamenají osobní svobodu, podnikatelský duch, kritické myšlení, úctu k jedinci, úctu k mateřství, pak hodnotový Západ nemusí být v Paříži nebo v Berlíně, ale třeba v Budapešti, Varšavě nebo Tel Avivu.

A nebylo by to poprvé a bylo i hůř. V létě 1942 byl hodnotový Západ jen na Britských ostrovech a v hrdinských činech československých výsadkářů v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici.

Ale i dnes má smysl původní hodnotový Západ bránit. Jsme Češi. Nikdy bychom se ho tedy neměli vzdát.