28.6.2022 | Svátek má Lubomír


ÚVAHA: Začíná nová studená válka?

28.2.2022

Trochu ano, ale spíš ne

Mluví se o možném začátku třetí světové války, nebo přinejmenším druhé studené války. Dějiny se ovšem neopakují. Používání starých pojmů z jiných dob může ledacos zatemnit, ale vlastně také trochu osvětlit. Lidé nad pětačtyřicet musejí mít dost povědomý pocit. Kontinent stojí na prahu mezinárodní války, všichni se modlí, aby se konflikt nepřelil až k nim, a to vše je rámováno soupeřením dvou supervelmocí.

Pocit, že je tu zpátky studená válka, posiluje i rétorika samotného ruského prezidenta Vladimira Putina, který nejen postupně začleňuje do sféry vlivu bývalé sovětské republiky, ale snaží se dostat pod kontrolu i bývalé satelity. K tomu všemu zrovna Putin i Joe Biden jsou oba zformováni právě svým mládím v 60. a 70. letech a používají slovník své doby.

Jenže někdejší studená válka nebyla bojem o posouvání hranic v Evropě. Její logika byla opačná – už na konci druhé světové války začal Stalin spouštět železnou oponu a následná studená válka byla vlastně pokusem stávající rozdělení Evropy udržet.

Horká válka se odehrávala spíše na periferii, v Asii, Africe nebo Latinské Americe. Okupaci Československa, stejně jako vpád do Maďarska i na Západě chápali jako vnitřní věc opačného bloku.

Tentokrát se věci odehrávají jinak. Spor se vede o to, kudy hranice, dělící Evropu na dva bloky, povede. Rusko či Putin věří, že mají právo nebo potřebují, aby v jejich bloku byla i Ukrajina – podobně jako Bělorusko, Podněstří nebo kusy odtržené od Gruzie. Proto jsme v období posouvání hranic.

Studená válka znamenala přetlačování, ale také představovala určitý řád, který oba bloky respektovaly. Po zhroucení Sovětského svazu nastala éra pokusů o budování nového mezinárodního systému.

A právě proti němu nyní Putin vystoupil. Nejde o druhou studenou válku, ale o pokus o revizi mocenských poměrů ve světě i principů, kterými se řídí.

Proto není překvapivé, že Rusko našlo pochopení u Číny – i ona je revizionistickou mocností, která chce změnit způsob, jak se dělá mezinárodní politika. Oběma vyzyvatelským mocnostem, Rusku i Číně, v tom překáží Spojené státy jako vůdčí síla stávajícího uspořádání.

Období studené války bylo charakteristické ideologickým střetem demokracie a komunismu. Ten byl nahrazen jiným, méně vypjatým konfliktem demokracie a autokracie. Nejde přitom o to, co si o politických poměrech myslí tamní lidé. A možná ani tamní vůdci.

Moskva a Peking prostě chápou své počínání jako boj o vliv a také ochranu svých stávajících režimů, protože „americký“ řád znamená také tlak na demokratizaci.

Rusko a Čína mají ještě něco společné. Hlavní ideologií jejich režimů se nenápadně stal nacionalismus, byť třeba převlečený za národní hrdost a volání po respektu.

Rusko je v tomto ohledu nejen revizionistické, ale vlastně spíše revanšistické, chce se někam vrátit. I proto Putin mohl přehlédnout, že Ukrajinu do širšího ruského světa prostě zahrnout už nikdy nepůjde a vyláme si na tom zuby. Čína není revanšistická, protože na rozdíl od Ruska je na dlouhodobém vzestupu.

Pokud se současná situace v něčem liší, je to i zásadní nepoměr mezi kapacitami, které měl Sovětský svaz a jaké má dnešní Rusko. Jeho pokus uhasit žízeň po vážnosti ho přibližuje době, kdy se může snadno dostat do vleku svého čínského souseda. To bude období zase trochu jiné revize vztahů.

Už za sovětských dob bylo patrné, že Sovětský svaz jakožto jakési „rozšířené Rusko“ nesmírně touží po obdivu a úctě. V něčem se mu jich i dostávalo.

Putin uspěl v tom, že se Ruska budou Evropané více bát, ale jinak dosáhl opaku. Rusko, ruský pohled, ruská kultura a dokonce ruský národ v očích světa ztratily respekt na celá desetiletí.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus