Patříme prý na Západ, ne na Východ.

Dovoluji si říci, že na Východ nechci.

Ale nechci ani na TENTO Západ.

Absurdní spolek zemí, jejichž občané - muži, ženy i děti - jsou vražděni po desítkách a jejichž vládci a jejichž media nám říkají, že největší nebezpečí pro ně, pro nás a pro Evropu nejsou teroristé, kteří nás, Evropany, ve velkém vraždí. Nejsou to islamisté, kteří právě v Turecku mění náš dříve sekulární a dodnes spojenecký stát, kandidáta na členství v našem klubu, v islamistickou diktaturu, která zatýká a v čistkách likviduje desetitisíce lidí, která odstranila tisíce „neposlušných soudců“ a která připravuje speciální hřbitovy schopné pojmout oběti připravovaných procesů.

Ne, našim nepřítelem, největší hrozbou pro nás je stát, který jsme obklíčili desítkami vojenských základen a na jehož hranicích pořádáme masivní manévry armád a námořnictva, který jsme podrobili ekonomickým sankcím, které ohrožují nás samotné, naši ekonomiku, aniž přinesly za dva roky, co trvají a jsou stále zvyšovány, jediný výsledek - kromě toho, že ochudily jak jeho, tak naše občany.

Vadí nám, že tento stát vyhověl přání svých krajanů a přijal je do své federace po tom, co se hlasováním v referendu odtrhli od země, které byly v historicky nedávné době darováni jako nevolníci i se svým domovem, země, jejíž legitimní zvolenou vládu jsme aktivně pomohli svrhnout v puči.

Nevadí nám, že námi dosazený režim rozpoutal občanskou válku s desetitisíci obětí, se dvěma miliony lidí vyhnaných s naší pomocí bombami a raketami jejich vlastní vlády.

Nevadí nám, že tento stát glorifikuje nacistické zločince, že potlačuje základní lidská práva svých občanů na základě jejich národnosti, že jeho režim stojí a padá s podporou ozbrojených jednotek neonacistických politických stran a soukromých armád oligarchů, kteří svůj stát přivedli do ekonomické katastrofy a zadlužili jej na několik generací do budoucnosti našim bankám. Předstíráme, že neexistují, ale přitom je vyzbrojujeme a cvičíme.

Umisťujeme velké vojenské jednotky na hranicích našeho „nepřítele“ a prohlašujeme jej za agresora, za lidská práva potlačující diktaturu, za největší hrozbu pro nás a pro Evropu.

A vraťme se k terorismu a islámské hrozbě, která - podle týchž lidí, kteří nevidí nebezpečí v tom, že tři sta kilometrů od našich hranic existuje stát, který je rukojmím nacistických ozbrojených sil, které se volně pohybují po jeho území a vyhrožují válkou za „vítězství bílé rasy nad semitskými podlidmi“ - není hrozbou.

Nevadí nám, že námi podporované arabské „jaro“ rozvrátilo celou oblast Blízkého východu a přivedlo k moci islámské diktatury daleko horší než režimy, které jsme pomáhali a stále pomáháme svrhnout.

Nevadí nám, že podporujeme palestinské teroristy, kteří dávají jedinému demokratickému státu v oblasti již desítky let pocítit to, co nyní - díky naší vlastní politice „šíření demokracie“ - přímo postihuje nás, evropské státy a jejich občany.

Nevidíme nebezpečí v tom, že stát, který byl donedávna sekulární a je přidruženým, „asociovaným“ členem našeho klubu, se díky pochybnému „puči“ stává největší mocností islámu, větší silou než IS, a nevadí nám ani to, že drží pod blokádou naši vojenskou základnu, na které jsou umístěny desítky „našich“ jaderných zbraní.

Nevadí nám, že ten stát již desítky let okupuje území jiného státu, rovněž člena našeho klubu, po invazi odsouzené mezinárodním společenstvím, ve které se, podle rozhodnutí našich vlastních soudů dopustil válečných zločinů.

Jen vyjadřujeme své „znepokojení“ a pokračující podporu režimu, který otevřeně hlásí, že bude ignorovat svou vlastní ústavu a bude pokračovat v masívním potlačování práv jeho občanů. Máme jen obavy, aby při tom postupoval „demokraticky“. Po humanitním bombardování se nyní dostáváme do stadia „demokratických poprav a věznění politických oponentů“.

A jako třešničku na dortu, vyjadřujeme své obavy z toho, že se prezidentem země, která je hlavním hybatelem naší „osvícené a demokratické politiky“, může po laureátu Nobelovy ceny míru, jehož politika rozpoutala desítky válek a islámistických a neonacisty poháněných revolucí a která nás, za naší aktivní a horlivé podpory, přivedla do situace, kterou právě popisuji, má stát člověk, který slibuje změnu, slibuje realistický a střízlivý pohled na mezinárodní vztahy a který slibuje, že jeho politikou bude nevměšovat se tam, kde bezpečnost jeho země není přímo ohrožena, a nebude podporovat „šíření demokracie“, které přivedlo svět na pokraj „horké“ války nukleárních velmocí a války civilizací, války militantního islámu proti skutečným euroatlantickým hodnotám.

Je jen jedna cesta, jak se vyhnout osudu západoevropských zemí stíhaných v poslední době snad už jedním teroristickým útokem týdně.

Přijmout fakt, že jsme ve válce. A bránit sebe i naší civilizaci.

Hledat spojence, kteří nám mohou pomoci. Přestat podporovat teroristy, ale identifikovat je a postavit se jim.

Nelhat Evropanům, že hrozba terorismu je něčím, s čím se musí „naučit žít“, a zbavit se „politicky korektní“ a pokrytecké politiky a politiků. A hledat v té válce spojence, kteří mají stejné zájmy, nikoliv vytvářet nové, pozornost odvádějící „nepřátele“.

A hlavně volit politiky, kteří jsou si vědomi toho, že jejich občané nejsou něčím a někým, komu se jejich vláda musí „postavit na odpor“ a jehož názory a jehož kritiku je nutno potlačit.

Vláda, která se bude ke svým občanům stavět jako k suverénním a skutečným držitelům moci, kterou pro ně spravuje, najde ve svých občanech nejlepší a nejsilnější spojence.

A bude to vláda a budou to vlády, které budou skutečně „západní“, pro které evropské hodnoty nebudou socialisticko-zelené fantasie prosazované „elitami“, které samy sebe za elity prohlašují. Ale budou to hodnoty, na kterých tato civilizace vznikla a které jsou snílky na universitních fakultách a v mocenských strukturách vysmívané a postupně opouštěné.