Kdosi pravil (moudře), že ten, kdo ignoruje historii, snadno se může dočkat jejího neblahého opakování.

Mezi lety 1618 a 1648 postihla Evropu série válek, jež vešla do historie pod společným termínem třicetiletá válka. Částečně začala jako náboženský konflikt katolicko-protestantský, záhy přerostla v územní boj, který zasáhl mnoho zemí a byl vedený mnoha evropskými panovníky během oněch třiceti let. (O tom více než dost informací z mnoha dnes dostupných zdrojů.)

Napadá mne... je v relaci k nesmírnosti času třicet let dlouhá doba, pokud vezmeme v úvahu, že vlastně vše je relativní, ne jenom teorie Alberta Einsteina? (Jak se pokusím vysvětlit dále, ani snad není). A kolik válečných konfliktů a kalamit se ve světě přihodilo od onoho posledního roku té války (1648) v následujících 369 letech do dnešního času? Nejsem historik a záměrně vynechám ten čas od roku 1648 do začátku dvacátého století.

Revoluce v seznamu neuvádím, ač mnohé měly a dosud mají svůj význam a důsledek.

Pro zjednodušení se budu věnovat jen závažnějším událostem dvacátého století podnes.

Člověk je křehká nádoba a snadno zapomíná na desatero dané mu od Boha a již století dvacáté - kromě všech věcí úžasných a užitečných pro něho - dodává hned dvě veliké válečné katastrofy. První čtyři roky trvající, druhá šest let a několik válek dalších... namátkou: válka v Koreji (tři roky), válka ve Vietnamu (od samého počátku až do konce v roce 1975 deset let). Poté zdaleka nenastal na světě klid a mír, o nepříjemnosti nebyla nouze. Ale žádná další válka světová.

Došlo k tragickým událostem, za něž odpovědnost padla na Sovětský svaz (Maďarsko v roce 1956, Československo roku 1968; to ale nebyly války, jen přepadení). Nádavkem Idi Amin, Pol Pot, Mao a jiní hrdlořezové.

11. září v New Yorku pak zbavilo svět případného optimismu. Zmínil jsem se v úvodu, že toto povídání bude laická úvaha. Takže sděluji, že dle mého mínění tento den proměnil západní svět a že jeho proměna je umocňována událostmi následujícími a čile pokračujícími.

Političtí zasvěcenci a odborníci, ať už skuteční nebo takzvaní, mohou možná (ale pochybuji o tom) vysvětlit pravou podstatu a důvod pro ono arabské jaro, nemající v samé podstatě nic společného s jarem pražským roku 1968, a proč jeho následky trvají dodnes a jsou hrůzné. A již ocitám se u vlastního tématu tohoto povídání.

Od onoho smutně proslulého září uplynulo již šestnáct let. Od počátku jara arabského přibližně šest let. Zatím je počet těch dnešních bědných let značně menší než ona třicítka zmíněných válečných let dávnějších. Ještě ale není všem dnům konec, jak se říká.

Ale, vzav v úvahu dosud až smutně chabý boj Západu s islámským terorem reprezentovaným hlavně ISIL, hrdlořezy nejhoršího kalibru, o veliké rozpaky není nouze. O cílech ISIL přece demokratický svět včetně politických reprezentantů ví anebo by vědět měl. A přece dochází k nepochopitelnému zakrývání skutečnosti, ignoraci faktů. Jak napsali již někteří dopisovatelé do Neviditelného psa, místo rozhodných akcí dochází po každém masakru ke kondolencím, které, nejsou-li následovány (a to nejsou) činy, musí pozůstalým po obětech působit jen mrazení a bezmocnost, beznaděj a pocit vědomého obelhávání. Sebevzletnější fráze politiků nejsou ničím proti náklaďáku s výbušninami a islámským věrozvěstem za volantem. Dneska se jeví onen průvod mnoha státníků ulicemi Paříže po útoku na redakci časopisu Charlie Hebdo jako smutná šaškárna.

Kde tedy má vidět našinec alespoň naději, že to děsivé zlo, jež dnes ochromuje svět, bude poraženo (snad dříve, než od onoho září uplyne třicet let)? Když americký prezident vidí, že dnes Rusko je pro svět menším nebezpečím než Talibán, ISIL, Hamas a další zločinné organizace, a zmíní možnost spojení s Putinem za účelem konečně zvrátit stále hrozivější situaci... jak si vedou američtí demokraté a media? Předhánějí se v ostouzení Trumpa za tuto myšlenku, jakkoli spíše teoretickou.

Migrace, jež na sklonku roku 2015 vypukla jako mor a zaplavila a nadále zaplavuje Evropu, a to nejen v důsledku rozpadu všeho v Sýrii, Iráku a mnoha zemích afrických, ta migrace, která je nežli předstupněm islamizace Evropy, pokračuje a bude pokračovat, dokud dneska zlehčované obavy z tohoto influxu neukáží se v plné dramatické podobě, což, dle mého laického názoru, je nevyhnutelné.

Je to jen chiméra optimistova, že současná, řadu let probíhající válka je vedena ohroženým Západem účinně, do důsledků a ve spolupráci všech států tímto zlem ISIL ohrožených (což jimi není celé Evropa a bude to i Austrálie a Amerika) je skutečnou válkou, jak už ji jako takovou definoval nejeden evropský státník krátce po dalším masakru. Je věru nepochopitelné, proč milionové armády Německa a Japonska porazily čtyři země za šest let a dneska ISILem vedený islámský terorismus reprezentovaný bojovníky co do počtu nesrovnatelně menšími, demokratické země nejsou schopny porazit ... a vlastně se o to ani usilovně nesnaží a přitom dosud zúčastnění vojáci přicházejí mnohdy možná zbytečně o život.

Kam může laik, autor těchto řádků, upnout svou pozornost v důvodné naději, že současný konflikt, trvající již řadu let, nebude ještě mnoho let pokračovat? Dostává se snad takovému pozorovateli reálné alespoň naděje, že místo blábolení politiků o mírumilovnosti islámu a nezbytnosti oživit Evropu novými silami oněch nezvaných, již nakonec nějakým zázrakem se v užitečné promění? A existuje dnes nějaká doktrína, vypracovaný plán, jak společnými silami západu toto dnešní barbarské zlo porazit? Na tu otázku sotva existuje kladná odpověď

Co vlastně v té věci dnes media, síla to mocná, provádějí? Zkreslování skutečností, cenzuru, v USA opojení snahou za každou cenu zbavit prezidentského křesla Donalda Trumpa. Zveličují jeho občas neuvážené, až dětinské přestupky a dodávají jim nepřiměřenou váhu a význam. A koneckonců, což už není prokázáno, že media jsou plná lží a překrucování? A jak si počínají politici evropští, snad jen s výjimkou Maďarska, Polska a snad i Česka a Slovenska? Pokračují ve své nepochopitelné zaslepenosti a ignoraci mnoha dramatických faktů a stejně nepochopitelnému respektu k muslimským menšinám a přísnosti k vlastnímu obyvatelstvu v míře stále absurdnější.

Co dělají pro osud a záchranu demokracie a křesťanské kultury zodpovědní politici? Je snad jejich kondolence obětem islamististického teroru něčím víc než slušností vůči obětem? Kde jsou jejich činy směřující k zabránění katastrofám dalším? Tím rozhodně není ujišťování, že zločincem je než islámský pošetilec, nikoli silně věřící a Západ nenávidějící muslim se svými soudruhy v Alláhovi! Jak dlouho tahle smutná, nebezpečná a nepochopitelná šaráda potrvá? Rád bych se na to zeptal paní Merkelové či pana Macrona!

Všechny ty dobře míněné kondolence vládních činitelů obětem islamistického teroru, ona sdělení, že žádný další teror nás nezlomí ... zní to vhodně a upřímně v té smutné chvíli, ale ... sdělte, vážení státníci, co konkrétního v té věci chcete učinit, než dojde k dalšímu masakru!

Po dlouhá léta dvě ideologie poznamenávaly svět. Velmoci USA na straně jedné, Sovětského svazu na druhé. Významní reprezentanti obou světů se v roce 1990 změnili. Rozpadala se říše Sovětského svazu, Ronaldem Reaganem zvaná Říší zla. Ona říše, okolnostmi proměněná, je dnes reprezentována Vladimirem Putinem. Jeho minulost není nikterak chvályhodná, jenže svět se změnil. Dnes jiná nebezpečí hrozí jeho zkázou.

Legálně zvolený prezident Trump je vystavován překážkám, mnohdy lžím a falešným obviňováním demokraty snad každým dnem. Takovou až nechutnou nenávist nepoznal dosud žádný americký prezident. Důvodem je, že se postavil proti tomu, čím se dnešní svět smutně proslavuje... proti ztrátě základních hodnot, morálky a demokracie. Jak může prezident vykonávat svou krajně zodpovědnou funkci, když je denně ostouzen svými politickými odpůrci a zcela zdemoralizovanými medii? Počínají si jako nenasytné hyeny. A místo vstřícného dorozumění za účelem navrátit rozpadající se svět k normálnosti, evropští státníci se netají k Americe negativním postojem, silnějším než kdykoli v minulosti bez ohledu na důsledky z toho plynoucí. Historie dvou posledních světových válek ukazuje, že porazit zločin vyvěrající z jakékoli scestné ideologie není bez americké pomoci prakticky možné.

Válčení v Sýrii a Afghánistánu nebere konce. Media sdělují jeden den slibný, až bezmála vítězný postup opozice ISIL, dva dny nato téměř pravý opak. A čas plyne a letí. Od roku 2001 uplynulo již 16 let! Do třiceti chybí pouze dalších 14.

Právě jsem se dočetl o posledním masakru v Kábulu, v oblasti cizích zastupitelství. Počet obětí dosáhl čísel ohromných. Kdy a jak konečně dojde ke konečnému řešení konfliktu, jehož podstata se od oněch minulých dramaticky liší? Neboť, krom jiného, proti barbarství na straně jedné neexistuje jednotná a účinná síla na straně druhé. Místo ní naopak bezradnost a zbabělost vůdců západní Evropy. Pokud se tato situace radikálně nezmění, nijak mne nepřekvapí opakování další války třiceti- a možná i víceleté (Toho ale už, dnešní to stařík, nebudu svědkem.)