Tato slova se často vyskytují na heslech a transparentech lidí demonstrujících za svobodu a nezávislost svého národa. Jde o příslušníky národů, které jsouce součástí vícenárodních celků touží po vlastním státu. V případě, kdy se národ necítí svobodný, jeho svébytnost není uznávána, národní jazyk je potlačován, příslušníci národa jsou diskriminováni, je možné tyto požadavky chápat a považovat za oprávněné. Pokud ale pro národnostní menšinu takový útlak neexistuje, je nutné se ptát, proč přesto vůdcové takového národa bojují zaníceně za odtržení od státního celku, jehož jsou už někdy celá století součástí. V poslední době se to týká Katalánska, ale existuje půl tuctu dalších míst v Evropě (Baskicko, Belgie, Korsika, sever Itálie, Skotsko), kde dřímají jiskry touhy po vlastní státní svrchovanosti.

Tak jako mnoho Čechů, i já jsem před několika lety navštívil jako turista Katalánsko a s překvapením jsem všude viděl dvojjazyčné nápisy. Ano, za diktátora Franka byl katalánský jazyk zakázán a lidé hlásící se ke katalánské národnosti byli perzekuováni, jenže to už je historie stará 40 let. Svoboda? Neslyšel jsem, že by existovala diskriminace Katalánců ostatními občany Španělska. Ani s politickou svobodou to nemůže být špatné, když v Katalánsku mohly vzniknout a působit politické strany s netajeným programem: odtržení od zbytku Španělska. Mají svoji vládu a parlament i policii. Možná, že zde hraje roli pocit Katalánců, že jako ekonomicky nejvyspělejší region Španělska přispívají do státního rozpočtu neúměrně mnoho. Jenže jsem si nevšiml, že by reformu fiskální politiky katalánští politici nějak zvlášť prosazovali. Proč tedy trvají nekompromisně na katalánském „exitu“?

Při té příležitosti jsem si vzpomněl na jednu příhodu z roku 2002, kdy jsem se účastnil jako člen delegace ČR jednání Konference OSN o změně klimatu v indickém Dillí. O přestávce delegáti mezi sebou diskutovali, sdělovali si své dojmy z Indie, kde byla většina z nich poprvé v životě. Ocitl jsem se v kroužku, kde byl také delegát z jednoho nového státu vzniklého po rozpadu Jugoslávie. V širokém povědomí ještě byly krvavé války na území Jugoslávie a jeden z kolegů se ho zeptal, docela bezelstně, zda ta válka za samostatnost stála za to. Delegát z bývalé Jugoslávie s úsměvem a docela upřímně odpověděl: „Víte, kdyby se to nestalo (odtržení), tak bych tady nebyl.“ Nikdo se k tomu již nevyjádřil, ale myslím, že jsem dokonale pochopil, co chtěl kolega z bývalé Jugoslávie říci. Kdyby nedošlo k osamostatnění, z dříve federální instituce by byl vyslán patrně výše postavený pracovník a náš kolega by ještě musel počkat. Uvědomil jsem si při tom jednu skutečnost. Vyskytnou-li se vhodné podmínky, podpora ze zahraničí a účelová propaganda a do čela se postaví aktivní politické hnutí s programem samostatnosti, je vývoj snadno předvídatelný. Mají-li občané národa, který je součástí většího celku, možnost svobodně a demokraticky volit v referendu o své nezávislosti a státu, je téměř pravidlem, že jejich volba bude „pro“. Chladná ekonomická úvaha jde stranou, postoje voličů ovládá něco úplně jiného. Je to neodolatelná představa, že budou mít svého vlastního prezidenta, hlavní město (místo dosavadního, stovky kilometrů daleko), vlastní velvyslance, vlajku a státní znak, vlastní křeslo v OSN, vlastní peníze, vlastní poštovní známky, vlastní sportovní reprezentaci a hlavně ve všech dříve federálních úřadech a institucích, kde máte jako pracovník možnost postupu po mnoha letech, po odtržení nemusíte čekat, postoupíte automaticky. Že menší stát bude hrát na mezinárodním poli menší roli, že životní úroveň poklesne, že národní sportovní reprezentace bude končit již v kvalifikaci, je vedlejší. Ten pocit svobody, vlastní důležitosti, ten za to stojí.

Je to problém, s kterým je nemožné se demokratickou cestou vypořádat. Jakmile občany zachvátí zlatonohý bacil touhy po nezávislosti, není pomoci. Já třeba bydlím na pražském Žižkově a jsem si jistý, že za určitých podmínek by mohly recesistické návrhy na zřízení Žižkovské republiky dostat docela reálný obsah. Že by taková republika byla příliš malá, že je to nesmysl? Ale, prosím vás, jen v Evropě existují ještě menší státečky jako Monako, San Marino, Lichtenštejnsko a jak se jim daří, tak proč ne „Žižkovské republice“?  

V případě obdobného referenda jako brexit, návrh jak zabránit, aby nemohlo rozhodnout zásadní otázky na základě momentálních nálad a mohlo se stát rozhodujícím hlasem až v situacích, kdy jiné řešení neexistuje, opravdu nevím. Vím jen jediné. Stane-li se možnost referenda uznávaným plodem liberální demokracie, který bude volně k utrhnutí, rozšíří se brzy rodina samostatných států na světě ze současných zhruba dvou stovek na několikanásobek. O tom, že by to vedlo k lepšímu a dokonalejšímu světu, si ale dovolím pochybovat.

Úsilí o úplnou samostatnost mě nenaplňuje sympatiemi k neústupnosti Katalánců. V historii zažili v rámci Španělska řadu slavných období, ale i krizí a porážek. Nevíme ještě, zda se současnou katalánskou krizi podaří vyřešit a jakým způsobem. Jedno je ale jisté. I pokud se nyní podaří plameny vzdoru utlumit, Španělsko už nebude tím, co bylo před povstáním o nezávislost Katalánska v roce 2017. Uvědomují si to i Katalánci?