Každá krize odděluje podstatné od nepodstatného a zavádějícího. Je v tomto smyslu očistnou událostí a zvratem, jejž je vhodné využít k orientaci na to, co je skutečně podstatné, a proto i skutečně perspektivní. To v daném případě znamená, že vojenské přepadení ukrajinského demokratického státu ruskou postkomunistickou diktaturou otevírá svým smyslem, jímž je očividný frontální útok na svobodu jako takovou, nejen v české společnosti významnou příležitost: Jak k odklonu od zvnějšku importovaných a vnucovaných neomarxistických identitárních ideologií, tak od ideologického ekologického fanatismu prosazovaného zejména Evropskou unií v podobě tzv. Zelené dohody pro Evropu. Česká republika by se alespoň nyní měla proti oběma ideologickým a politickým proudům důrazně postavit, když již nebyla schopna tak učinit mnohem dříve.

Ruská válka proti Ukrajině ale zároveň v globálním měřítku brutálně vyvrací i platnost naivně a zaslepeně prosazovaného mýtu o 21. století jako nové éře, kdy na místo barbarsky silového, válečného řešení sporů nastupuje diplomacie, tedy jednání. Zde je na místě si otevřeně přiznat, že diplomatické usmiřování agresivních diktatur, tedy politika appeasementu, se zdiskreditovalo již mnichovskou dohodou o předání československého pohraničí Hitlerovi. V zásadě stejně nepoučeně dopadla německá politika tzv. détente, tedy diplomatické uvolňování napětí mezi Západním Německem a Sovětským svazem a usmiřování komunistického Severního Vietnamu a rovněž komunistické Číny ze strany USA. Donedávna se tentýž vzorec katastrofálního mnichovanství jen zopakoval v případě naivního usmiřování ruské expanzivní diktatury západními demokraciemi.

Na chování Evropské unie se názorně ukazuje, že duch nepoučitelného mnichovanství nyní ovládá Německo jako rozhodující členský stát EU, Francii, Itálii, Rakousko a řecký Kypr. Připočteme-li Zelenou dohodu pro Evropu, kterou český prezident právem označil jako zelené šílenství, je vcelku zřejmé, že rovněž jím označeného kremelského šílence, jehož je, jak prezident republiky veřejně vyhlásil, třeba izolovat, do izolace vskutku nemohou dostat dnešní šílenci z Evropské unie.

Putinův geopolitický kalkul je zřejmý: Zlikvidovat svobodnou a demokratickou Ukrajinu, a tak si uvolnit cestu do ne tak dávno ovládaných dalších území klíčového geostrategického prostoru mezi Německem a Ruskem, kde se rozhodovaly, rozhodují a vždy budou rozhodovat vztahy mezi Evropou, Asií a Afrikou. Proto požaduje, aby se odtud stáhlo NATO, a tak se zde Rusku uvolnila cesta k postupnému převzetí vlivu a moci. Nejsrozumitelnější veřejnou odpověď na kremelský požadavek nyní ohlásilo Finsko a Švédsko zvažovaným příklonem vstoupit do Severoatlantické aliance. Hrozba nového mnichovanství nicméně stále přetrvává, ať se již vydává a líbivě označuje za cokoliv, nejraději samozřejmě za cestu míru, přestože pravý opak vždy byl, je a bude pravdou.