Podle průzkumu agentury Levada Centr považuje 56 % Rusů Josifa Džugašviliho – Stalina za velkého vůdce, opak si myslí 14 % respondentů. I ministr zahraničních věcí Ruské federace Sergej Lavrov patří do uvedené většiny.
„Útoky na Stalina jako na hlavního zloducha, házení na jednu hromadu všeho, co udělal před válkou, během války a po válce, to je přece součást stále stejného ataku na naši minulost, na výsledky druhé světové války,“ řekl Lavrov. A dodal: „V podstatě jsem pověděl následující: Ti, kteří žádají, abychom vnímali Stalina jako absolutní zlo, kteří žádají, abychom hodnotili jeho a Hitlera jako jediné viníky druhé světové války, hodlají postavit naši zemi na roveň těch, kteří si dali za cíl podrobit Evropu, ale my jsme tu Evropu zachránili před uchvácením a zničením. A zachránili jsme mnohé národy. A to jsem pověděl v tom smyslu, že tuto linii využívají ti, kteří chtějí brzdit naši zemi a kteří nás chtějí oslabit.“
Jak zvykle, pan ministr hodnotí nejspíše pouze jeden úsek dějin své země s tím, že o těch jiných tak nějak není nutné hovořit. To, že tento „velký vůdce“ – původem Gruzínec – byl zřetelně psychopatická osobnost, pochopí každý, kdo se jen na chvíli začte do jeho životopisu, dokonce i ruských autorů (kupříkladu Edvard Radzinskij). Uměle vyvolaný ukrajinský hladomor 20. let minulého století, kde hladem zmírali sedláci obilnice Sovětského svazu, statisíce deportovaných etnických Tatarů na Sibiř, dobyvačná válka proti Finsku, obsazení pobaltských zemí (s likvidací jejich zákonných představitelů), vyvraždění vlastního velitelského sboru těsně před 2. světovou válkou, poprava desítek tisíc polských důstojníků a inteligence v Katyni. Milióny uvězněných v Gulagu na otrocké práce. To jsou ta neznámější fakta, přičemž ta méně jsou již prakticky zapomenuta.
Srovnání s druhým podobným psychopatem Adolfem Hitlerem je naopak zcela na místě. I tento jedinec se snažil stvořit nového člověka jako součást masy, která bude poslušně vykonávat rozkazy svého vůdce a nést ty největší následky při vzepření se vůli vůdcově. I za Hitlerem jsou miliony mrtvých, civilistů, občanů „podřadných ras“ (Slovanů, Židů, Cikánů). I za jeho režimu byly v plné permanenci koncentrační tábory, které byly určeny k likvidaci a otrocké práci tam uvězněných.
Jediným rozdílem oněch dvou jedinců bylo to, že při vzájemném střetu zvítězil Sovětský svaz nad nacistickým Německém. Nikdo nezpochybňuje milióny životů vojáků Rudé armády, kteří padli v této válce. Hroby padlých jsou u nás pietně udržovány. Jen díky těmto obětem, nepochybně i velitelskému umění nového vedení Rudé armády a dodávkám materiálu z USA, bylo toto vítězství možné. Považovat Stalina za geniálního vůdce? Toho, který byl v červnu 1941 zaskočen útokem wehrmachtu na svou zem? Který se poprvé ozval svému národu až po několika dnech mlčení? Řečeno ještě jinak – navzdory Stalinovi zvítězila Rudá armáda.
A přesto, že dnes jsou informace veřejně dostupné, ruská duše si ze Stalina dělá modlu, staví mu nové pomníky a většina dotazovaných jej adoruje. Rozklíčovat, proč se tak děje, není úplně snadné. Je možné, že Rusové teskní po době, kdy byl SSSR hegemonem v Asii a východní a střední Evropě. Po době, kdy v čele země stál kdosi, na něhož mohli přenést všechny své naděje, tužby a budoucnost, i když přítomnost byla tristní. A koho se ostatní báli.
Rusko, předtím SSSR a ještě předtím carské Rusko nikdy nezažilo pravou demokracii. Krátké období vlády knížete Lvova a Alexandra Kerenského v roce 1917 nemohlo nijak ovlivnit nastupující totalitní režim bolševiků. Nejspíše i proto Rusové raději zvolí někoho, kdo jim tak nějak připomíná ony časy vlády jednoho člověka. A jelikož Josif Vissarionovič Džugašvili – Stalin, vládl této zemi de facto více jak 30 let, zůstane pro mnoho z nich jedincem, kterého je třeba uctívat.
Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora