ÚVAHA: Pískej konec!
„Tak snad dělám tohle všechno, abych moh v Thajsku žrát netopejry?“
Absolutně geniální, a zdánlivě lehounce nahozené, a přece to jde k samotnému jádru věci: proč se moderní člověk – i ten, který nepřeváží ilegální imigranty přes hranice – honí a štve, na co vlastně vydělává?
V drobnokresbě prostředí a lidských portrétů je to film až děsivě český, ale jako každému velkému tvůrci se autorům podařilo strefit se do klíčového problému, který je celosvětový. Migrace, emigrace, imigrace, celé to strašné a často násilné přemisťování, které se stalo osudem lidí ve dvacátém století a bude zřejmě v ještě větším měřítku pokračovat ve století jednadvacátém.
Filmový recenzent časopisu New Yorker se o Horem pádem vyjádřil rozpačitě, protože na současný americký vkus je to film až příliš otevřený a pravdivý. Takhle tvrdě se o problému „Bílí – barevní“ v atmosféře politické korektnosti už dávno nemluví, až snad na ultrapravičáky typu Pata Buchanana nebo Rushe Limbaugha. Lidé si ovšem v hloubi duše něco myslí a něco jiného smějí říkat ve veřejné diskusi.
I když postava „Plukovníka“, mistrně podaná Jaroslavem Duškem, je záměrně odpudivá, přece jen jeho zvolání nad ozářeným globem „Ale proč bych si nemoh uchovat aspoň tenhle zelenej flíček…“ má jistou oprávněnost. Jistě, přelévání národů odstartovaly bílé koloniální velmoci tím, že rozvrátily přirozený běh věcí v cizích kulturách, které měly nechat na pokoji. Teď se proud bývalých koloniálních poddaných valí zpátky do jejich metropolí, aby se aspoň trochu podíleli na bohatství bílých pánů. Potomci kolonizátorů mají špatné svědomí a tak se moc nebrání, nehledě k tomu, že přistěhovalci jsou ochotni jim umývat nádobí, auta a záchody. Olympští bohové se musí smát, když vidí jak Británii, nedávnou baštu bílých pánů, zemi, která se pyšnila tím, že nese kiplingovské „břímě bílého člověka“, zaplavují chudí třetího světa. Jdou za lepším, a nikdo se jim nemůže divit. Mezi zeměmi třetího světa jsou ovšem i ty, které nikdo neokupoval, jsou prostě chudé díky své poloze či historii, jako Turecko. Chudí Turci, Vietnamci a Číňané jdou i do zemí, které s kolonizací Afriky a Asie neměly nic společného, například do Česka. Češi celkem oprávněně nesdílejí omluvný pocit vůči chudákům z bývalých koloniálních zemí, nicméně i oni nechávají ukrajinské inženýry a doktory pracovat s lopatou a krumpáčem tam, kde se jim samotným už pracovat nechce.
Evropa sklízí strašnou karmu, kterou po několik století rozsévala. Ale nejen Evropa, i do Spojených států a do Kanady se valí proudy přistěhovalců z Latinské Ameriky, Indie a Číny. Podle spolehlivé statistiky bude zhruba za deset let bílé obyvatelstvo měst jako San Francisco, Vancouver či Toronto v menšině. Proč politikové tento příliv připustili, je celkem jasné: zajišťovali si jednak vděčné voliče na leta dopředu a laciné dříče do rozvíjejícího se průmyslu a služeb. Pierre Elliot Trudeau si vymyslel líbivý slogan cultural mosaic, kulturní mosaika. Co to znamená v praxi? Okleštění kulturní identity na nejnižšího společného jmenovatele slušně zajištěných životních funkcí: jídlo, bydlení, zdravotní pojištění. Přínosné a rozvrstvené bohatství původní kultury zůstalo v domovské zemi, až na občasné tanečky či zpěvánky na nějakém festivalu, které na chvíli zazní jako ozvěna nesrozumitelné minulosti a v příští chvíli zapadnou.
Lidé odlišných kultur ale také přinášejí do hostovských zemí své noční můry, své náboženské předsudky a pověry. V roce 1985 vybuchlo u pobřeží nad severním Irskem letadlo Air India (let 182), které směřovalo z Montreálu do New Delhi. Při katastrofě zahynulo 329 lidí. Ve stejnou dobu vybuchlo na tokijském letišti při překládání zavazadlo z letadla Air India 301 a zabilo dva dělníky. Pachateli byli téměř s určitostí Sikhové, kteří se mstili za nedávný útok indických zvláštních jednotek na jejich milovanou svatyni v Amritsaru.
Letos na jaře byli k strašnému zklamání pozůstalých oba podezřelí, pánové Singh Bagri a Singh Malik, kanadským nejvyšším soudem osvobozeni pro nedostatek důkazů. Následovala strašná vřava: indičtí pozůstalí viní bílé Kanaďany z netečnosti: „Kdyby letadlo bylo plné bílých obchodníků a vládních úředníků, nenechali byste si to líbit…“, bílí Kanaďané si zase myslí – ale nemohou to naplno vyslovit –, že jejich země byla náboženskými fanatiky v turbanech zneužita k vyřizování účtů, které s jejich zemí nemají pranic společného. Dochází vlastně ke střetu dvou hodnotových systémů, ve kterém slušnější nutně prohrává: podezřelý Malik je multimilionář, který si může zaplatit vražedné lotry, aby umlčeli případné svědky a příliš svědomité vyšetřovatele. I ostřílený důstojník královské kanadské jízdní policie se bude rozmýšlet, když mu poštou přijde fotka jeho dětí na školním hřišti s nápisem: „Zítra už by domů přijít nemusely…“
Přes všechnu svou karmickou vinu dopracovaly se západní demokracie, trochu unavené svými výboji ke konci dějinné existence, jistého smyslu pro fair play a relativně slušného justičního systému, který je dnes smrtelně ohrožen. Kdyby nám zbývala špetka pudu sebezáchovy, tak bychom vyhlásili politiku „Pevnost Evropa“ a „Pevnost Amerika“ a omezili příliv imigrantů na pečlivě přebírané minimum. Slyším řev námitek z tábora politicky korektních: jaké zpátečnictví, jak diluviální argumentace, jakýto hitlerovský termín! Nemylme se: bílému člověku zvoní hrana. Udělali jsme ale všechno špatně a máme dobrovolně odejít z jeviště dějin? Je křesťanství jenom cynický nástroj kolonizátorů? Nastává století čínské, a z toho, co víme o čínské kultuře, můžeme soudit, že to žádná selanka nebude. Ten konec nám už brzo odpískají, ať děláme co děláme, protože jich je tolik a nás pořád míň. Prosím, abyste mi rozuměli: kloním se spíš k tomu, že jsme na hřišti dějin nepředvedli to nejlepší a odpískání si víceméně zasloužíme, ale máme to všechno vzdát bez diskuze a bez boje?
Není to populární, ale vyslovím to: nedávný pokus mladých Pakistánců (vlastně Britů, v Anglii narozených a vychovaných) o masovou vraždu ve vzduchu dokazuje strašnou skutečnost: tito lidé necítí sebemenší loajalitu vůči zemi, která jejich rodičům umožnila pohodlnější život, než měli v zemích, jež opustili. Země jako Anglie a Francie v podstatě spáchaly duchovní sebevraždu, protože jejich pátá kolona je jako rakovina, již si samy nasadily do těla a která hostitele nakonec může zahubit.
Katalyzátorem nenávisti islámských fanatiků je samozřejmě existence židovského státu. Zda bylo moudré jej vytvářet, je otázka o níž se nepřestává diskutovat, v románě Operation Shylock například říká pozorovatel nad jiné zasvěcený, Philip Roth, že poválečný Israel byl pro Židy jakýmsi sanatoriem, kde si léčili duši, ale dnešní Israel už není v jejich zájmu. Naopak, existence tohoto státu je pro přežití Židů největším nebezpečím od druhé světové války. Mají podle Rotha pouze dvě možnosti: buď se nechat vyhubit, nebo v případě smrtelného ohrožení vyhladit atomovou zbraní země, které jim vyhrožují likvidací či „zahnáním do moře“. V tom případě by ovšem ztratili jakýkoliv morální nárok na další existenci, protože takový krok je v zásadním rozporu s celou židovskou duchovní tradicí.
Má západní svět vůbec ještě nějakou šanci? Má, ale pochybuji, že na jediné logické řešení bude mít dost rozhodnosti a odvahy. Už po první naftové krizi mělo našim politikům být jasné, že je nejvyší čas rozvíjet vlastní zdroje energie a urychlit prosazení alternativních technologií (vodík, elektřina, etanol atd.) S arabskou naftou se to má jako s tou pověstnou Leninovou oprátkou, na které sliboval Západ oběsit: i my si vlastně platíme vlastní zničení. Kdybychom se dokázali radikálně od arabských zdrojů nafty odříznout, vyschlo by jejich pohádkové bohatství, přestali by mít na financování terorismu, a mohli by se místo v luxusních bazénech koupat ve své naftě. Ovšem na západě je příliš mnoho lidí, kteří na kšeftu s lacinější arabskou naftou vydělávají. A nebudeme-li kupovat my, bude kupovat Japonsko a hlavně Čína, takže toto řešení už také není stoprocentní, ale zkusit bychom je měli.
