V roce 1989 se sesula železná opona a jakýsi pan profesor Fukuyama došel k závěru, že tím vlastně historie končí, že následovat bude jen jakési urovnávání liberální demokracie.

Na celou věc jsem od začátku nahlížel nanejvýše skepticky. Zdálo se mi totiž, že ta historie, která s takovými potížemi začínala buďto se všemi těmi zvířecími přeměnami nebo snad s nahatým Adamem a Evou, by nekončila jen takovým celkem nedůstojným zakňouráním.

Měl jsem vlastně pravdu, což mě tuze překvapilo, protože obyčejně ji nemívám.

Dnes koukám, že jsme o nějakých 28 let dále a ono to všechno nějak nekončí – jede se furt dál: v Číně máme mišmaš stalinismu, gangesterismu a nacionalismu, v Rusku výbojného putinismu. A v Americe -- tam ještě vlastně nevíme, o co jde (ale ani tam, jak se zdá, historie nekončí). Na Blízkém východě vládne hlučný chaos a občas taky obecný stav válečný, ne-li vyloženě vražedný. To všechno sice naznačuje velké změny, ale ne nějaké to slavné zakončení historie.

Ne, že bych byl nějak a priori zaujat proti závěrům, zvláště když k nim docházejí vážení páni profesoři. Nakonec čím je jich více, tím pestřejší jsou ty naše životy. Ale napadá mě, že koncem toho předešlého století zánik evropského komunismu nakonec neznamenal nic jiného, než že se dějiště historie přesunulo jen z jedné lokality do druhé. Vlastně hned do několika jiných.

Když v tom pátem století došlo k zániku Říše římské a pak po té druhé světové, když i nad britským imperiem začalo zapadat slunce, mnoho Fukyamů té doby mohlo mít ten samý závěrový pocit. A člověk se skoro zdráhá spekulovat o tom, kolik dalších, zejména francouzských Fukyamů se cítilo být ošizeno o další kus historie, když umřel Napoleon, Američanů, když byl v roce 1980 zavražděn John Lennon, anebo Mongolů, když se odporoučel Čingischán nějakých těch 600 let před tím.

Zcela smutnou pravdou totiž je, že historie náhle končí pro ty, co si ji v duchu spojí s jedním člověkem, s jednou událostí anebo s jednou říší.

V mé rodné zemi existuje pádné lidové rčení, že všechno má svůj konec, jen jitrnice dva. Jenomže to se netýká historie. Ta putuje pořád dopředu. Nenechá se spoutat; je tak nekonečná, že když si člověk nedá pozor, tak se z ní už nikdy nevymotá. A poražení despotové se v ní topí spolu se svými říšemi, zatímco někde jinde se rodí jejich nasledovníci, aby mohli budovat další imperia. Ale i ta na konec mizí z povrchu zemského.

No dobře, ale co to všechno znamená?

Přiznávám se, že vlastně nevím. Jen se mi zdá, že to člověka nutí k učitému zamyšlení, i když zatím ne tomu závěrečnému.