Principem tvořícím základ učení moderního sionismu je přiznání každému národu nepromlčitelného práva na svobodu a nezávislou existenci na půdě jeho vlastního suverénního státu, aplikovaného na židovský lid. Toto právo má své kořeny ve spontánním uvědomění si každého lidu vlastní zvláštní a ničím nepodmíněné hodnoty, která nemá zapotřebí být nějak prokazována a nebo vysvětlována a nezávisí ani na schválení, ani na odmítnutí vnějšího okolního světa.

Toto uvědomění neimplikuje žádný hodnotový úsudek o ostatních národech. Nejedná se o národní nadřazenost a už vůbec ne o rasismus, ale jednoduše o pocit zvláštnosti a vědomí odlišnosti. A tak sionismus je hnutím národního osvobození židovského národa, stejně jako národně osvobozenecká hnutí všech potlačovaných národů. Neboť na reakci na pokrokovou kulturní asimilaci se rozvíjí morální různorodost, jejíž síla se živí ze dvou trvalých skutečností židovské historie, prvé vnitřní a pozitivní, druhé vnější a negativní. Vnitřním elementem je výzva a vůle Židů přežít a jejich přesvědčení o vlastní původní hodnotě a odmítnutí se asimilovat. Vnějším elementem je odmítnutí ze strany většinové společnosti asimilovat Židy jako takové a stále znovu se rodící a vzrůstající antisemitismus.

Uvnitř jistoty sionismu se nachází historií mnohokráte prokázaná pravda, že židovský lid tvoří odlišnou jednotu v čase a prostoru a že Židé jsou samostatným svébytným národem. A existuje-li v celém světě skupina, která vždy a všude přes veškerou separaci teritoriálního, politického, kulturního, jazykového a filosofického charakteru se jeví jako národní entita, jsou jimi rozhodně Židé. Tato jednota nezáleží na žádné vůli, je to objektivní historický fakt projevující se jako odpovídající reakce vůči vnějšímu světu.

Někteří Židé se za všech časů asimilovali ve společnostech a národech, uprostřed nichž žili, a během jejich pohnuté historie takto zmizela celá společenství. Konverze, smíšená manželství, to vše je stejně přirozený jev jako naturalizace, k níž dochází ve všech zemích. Jestliže se ovšem tato individuální asimilace ukázala jako možná dříve i nyní, úplná kolektivní asimilace se projevila jako historicky neuskutečnitelná a nemožná a jejím důsledkem je antisemitismus v diaspoře neřešitelný.

Židovský problém je vždy problémem národní menšiny žijící uprostřed odlišné většiny, která je vůči menšině sociologicky nepřátelská. Žid je tedy všude nenapravitelně „ten druhý“ a do určité míry cizinec. Příčinou toho není lidská špatnost, ale objektivní soužití rozdílných etnických skupin. Je to totiž většina v určité zemi, která rozhoduje o tom, kdo je cizinec. Židovská kauza nemůže být vyřešena „bojem proti antisemitismu“ ani „morálním zlepšování lidského rodu“, ale likvidací okolností, které tuto nesnáz vytvořily či vyvolaly, tj. změnou tolerované nebo pronásledované menšiny v suverénní většinu.