Neviditelný pes

ÚVAHA: Břímě bílého muže

14.9.2021

Má Západ i 20 let po útoku džihádistů na USA řešit problémy muslimského světa?

Před dvaceti lety jsme jen nevěřícně zírali. Lze říci „my“, neboť těžko najít člověka, který by televizní záběry padajících Dvojčat neviděl. I autor těchto řádek zažil jen tři historické dny, u kterých si pamatuje, kde byl a co dělal – 21. srpen 1968 (jako malý kluk), 17. listopad 1989 a 11. září 2001. Aby teroristé unesli čtyři letadla, aby se jich zmocnili pomocí obyčejných kráječů na koberce a aby ta parta dosáhla úspěšnosti 75 procent (tři ze čtyř unesených letadel zasáhla cíl), což je na úrovni elitních komand vyspělých zemí, to vše přesahovalo běžnou představivost.

Jenže teď se píše rok 2021 a pohled na věc by měl být racionálnější i zbavený emocí. Což ovšem tak úplně nejde, odehrává-li se 20. výročí útoku na USA ve stínu úprku z Afghánistánu. Proto se opět vnucuje otázka, která se objevila brzy po 11. září 2001. Kdo vyhrál? Kdo prohrál? Kdo zaznamenává úspěchy?

A co třeba v Radě bezpečnosti

Úspěchu dosáhla al-Káida, když se jí zdařil samotný útok. Ale už toto tvrzení je polemické. Ano, útok linkovými letadly byl strašný a brutální. Počtem skoro tří tisíc mrtvých srovnatelný s japonským útokem na Pearl Harbor v prosinci 1941 (na který USA reagovaly válkou) nebo se zplynováním tzv. rodinného tábora terezínských Židů v Osvětimi (největší hromadná vražda československých občanů v historii). Ale s odstupem měsíců, roků a nyní už dvaceti let působí leccos jinak.

Tedy ne, že by prosadili svou „pravdu“ konspirátoři. Ale v jiném světle se objevují tehdejší – leckdy domnělé – úspěchy či neúspěchy. Al-Káida uspěla s útokem, ale jejím hlavním cílem nebylo dobýt Ameriku. Cílem bylo spíše oklikou přes Západ vybudit odhodlání a inspiraci ve významných státech muslimského světa a získat moc v nich. A tady neuspěla. Ostatně větší šance než ona pak nabídlo „arabské jaro“.

Džihádisté si možná ani nedokázali představit, že útok z 11. září bude Amerika považovat za akt nikoliv kriminální, ale válečný. Tady však odhadli špatně nejen USA, ale i rozpoložení ve světě. Za připomínku stojí role Rady bezpečnosti OSN. Ba i to, že ruský prezident Putin byl prvním zahraničním státníkem, který prezidentu Bushovi telefonoval.

RB OSN schválila rezoluci (nevetovala ji Moskva ani Peking), která invazi do Afghánistánu legitimizovala. Přiřkla Tálibánu odpovědnost za to, že dovolil, aby jím spravované území bylo zneužito jako základna teroristů. Je užitečné to připomenout právě teď, kdy jsou weby plné výpadů proti „americkým okupantům“. Ano, Amerika začala vršit kiksy, ale až později. Cejch okupanta mohl mít logiku až po deseti letech, kdy Američané zabili Usámu bin Ládina, leč z Afghánistánu nevycouvali, ba své vojenské angažmá v muslimském světě ještě rozšířili.

Až tehdy se definitivně rozklížil vztah mezi Washingtonem a Moskvou, až tehdy přestala být funkční RB OSN. Vždyť ještě v roce 2011 v ní Moskva nechala projít akce proti Libyi. Leč jakmile Putin zjistil, že původně „humanitární akce“ vedla ke změně režimu, se prý zapřisáhl: „Už žádná další Libye.“ Tak to líčil tehdejší americký ministr obrany Robert Gates.

Člověka napadne, že právě teď, když v Afghánistánu zvítězili tálibánci a společný zájem na stabilitě oblasti sdílejí USA, NATO, Moskva i Peking, by se opět mohla obnovit spolupráce v rámci RB OSN. Proč se místo toho sešla skupina G7? Protože ta víc než s bezpečností ladí s ideologickým obrazem světa? Právě ten přispěl k neúspěchu v Afghánistánu a rozmělnění toho, co se před 20 lety jevilo jako světový konsenzus.

Vidět svět, jaký je

Minimálně v poslední dekádě – zejména po zabití Usámy bin Ládina v květnu 2011 – mohlo úsilí Západu v Afghánistánu připomínat klasický výrok Rudyarda Kiplinga o „břemenu bílého muže“. Literát a nobelista Kipling jím popsal imperiální, civilizační a koloniální roli Británie, potažmo celého Západu, vůči třetímu světu. Dnes ten slogan ztělesňuje odpor pokrokářů vůči kultuře „starého bílého muže“. Ale čím dál víc se – nejokatěji právě v Afghánistánu – ukazuje velký paradox.

Rekonstrukci Afghánistánu, jeho „zcivilizování“ po způsobu Západu a liberální demokracie, podporovali ti, kteří si jinak oškliví heslo „břemeno bílého muže“. Věci šly až tak daleko, že do převýchovy tradicionalistické společnosti, jejíž čím dál větší část začal opět ovládat Tálibán, byly přimíchávány ingredience typu kvót na počet žen v parlamentu.

Tady se už vytrácela souvislost mezi útokem na USA z 11. září 2001 a mírou reakce na něj. Nezměnila to ani éra Donalda Trumpa, jehož doktrínu popsal diplomat Richard Grenell takto: „Vidět svět takový, jaký je. Ne takový, jak si myslíme, že bychom ho měli vidět.“ Praktickou politiku ale razili ti, kteří pojali obnovu Afghánistánu jako „břemeno bílého muže“.

Úhrnem. Americká reakce na 11. září 2001 byla adekvátní. Ale pak se přeorientovala na cosi jako široce pojatou a ideologizovanou převýchovu muslimského světa, což zákonitě selhalo. Tak vypadá poučení s odstupem dvaceti let.

LN, 11.9.2021



zpět na článek