Na snímku: Kouř stoupající ráno 13. června 2025 v Teheránu z místa zasaženého izraelským letectvem. (Foto: SAN / Middle East Images / AFP prostřednictvím Getty Images)

Íránská islámská republika již neskrývala ani své ambice ani svůj vzdor. Otevřeně se postavila Spojeným státům, překročila každou Washingtonem nově narýsovanou červenou linii a odmítla všechna jeho ultimáta.

Vzdor teheránského režimu spočíval v tom, že Írán odmítal ukončit obohacování uranu. Americký prezident Donald J. Trump dal Íránu jasně najevo: pokud chce Írán uzavřít s USA dohodu, tak musí zastavit obohacování uranu. Tečka. Írán to opakovaně odmítl. Íránský nejvyšší vůdce Alí Chameneí i jeho hlavní vyjednavači opakovaně prohlásili, že o zastavení obohacování uranu jednat nebudou. Ve skutečnosti proces obohacování uranu ještě urychlili. To, že Trump dával přednost vyjednávání před použitím drtivé vojenské síly si vedení Íránu vyložilo jako nedostatek odhodlání je zastavit.

Írán si Trumpovo otálení spletl se slabostí a stal se ještě agresivnějším. Zdálo se, že íránský režim věří, že má ve vyjednávání navrch, a že USA s ním budou ochotny vyjednávat donekonečna a uzavřít dohodu za každou cenu. Íránský režim uvěřil tomu, že americká ultimáta jsou jen prázdnými řečmi.

Trump dal Íránu 7. března 2025 dva měsíce na to, aby ukončil obohacování uranu a vrátil se k čistě civilnímu jadernému programu – jinak bude čelit vážným důsledkům. Írán na to nijak nereagoval. Dva měsíce uplynuly – a nic se nestalo. Nebyly obnoveny sankce. Nedošlo k žádné diplomatické roztržce a ani k žádné vojenské eskalaci. Teheránu se to muselo jevit tak, že Trump blafoval.

V lednu tohoto roku Trump podobně varoval Hamás: propusťte všechna rukojmí, nebo „vypukne peklo“. Washington mluvil tvrdě, ale nekonal. Tyto plané hrozby asi více než cokoliv jiného posílily přesvědčení Íránu, že může váhat, manévrovat a posilovat svoji pozici, zatímco se na něj USA zoufale snaží najít nějakou páku.

Zdálo se, že se USA obávají eskalace a že o uzavření dohody stojí více než Írán.

Íránští vyjednavači zdržovali, požadovali další a další ústupky, a nakonec dali jasně najevo, že Írán obohacování uranu nezastaví. Chameneí v jednom ze svých vzácných projevů výslovně prohlásil, že obohacování uranu je „suverénním právem“ Íránu a „nepodléhá zahraničnímu diktátu“. Íránský parlament jeho prohlášení podpořil jednomyslnými deklaracemi podporujícími pokračování procesu obohacování uranu. V tu chvíli mohla jednání skončit. Červená čára byla překročena. Dohoda byla mrtvá.

Trump místo ukončení jednání udělal něco, co s největší pravděpodobností ohromilo i ty neskeptičtější íránské představitele – obrátil se na Rusko. Požádal ruského prezidenta Vladimira Putina, nejbližšího globálního spojence Íránu, o pomoc při zprostředkování dohody. USA tedy nejdříve narýsovaly červené čáry a pak sledovaly, jak se hroutí, a poté, co se Írán odmítl bavit o zastavení obohacování uranu, se USA obrátily o pomoc na Rusko – na Rusko, kterému Írán dodává zbraně pro vedení války na Ukrajině. Pro Írán to nebyla jen ukázka slabosti, byla to naprostá demonstrace neschopnosti.

Teheránu tento okamžik potvrdil, že USA jsou ochotny se plazit, klečet na kolenou a prosit, aby Írán přiměly... podepsat kus papíru! Trumpovu žádost Putinovi vnímali jako potvrzení své strategie – zdržovat, vzpírat se a čekat, až Washington Teheránu ustoupí. Íránský režim s touto strategií už v minulosti jednou uspěl. Během původních jednání o íránské jaderné dohodě (JCPOA) za prezidenta Baracka Obamy Teherán zvládl umění zdržování a dezinterpretace, zatímco Západ – dychtivý po diplomatickém vítězství – Íránu uvolnil miliardy dolarů a poskytl mu neomezenou legitimitu. Nyní Írán opět viděl příležitost přitáhnout USA k jednacímu stolu, tentokrát za íránských podmínek.

Írán otestoval hranice a zjistil, že žádné neexistují. Odhalil blafování Trumpovy administrativy, Trumpův tým měl v ruce jen slabé karty. Z pohledu režimu se z původní kampaně „maximálního tlaku“, stalo jen divadlo „okázalého pózování“. Režim nejenže odmítl americké požadavky, ale také urychlil svůj vojenský jaderný program. Írán přímočaře prohlásil, že neudělá to, co udělal libyjský diktátor Muammar Kaddáfí: nezastaví svůj jaderný program a dobrovolně se neodzbrojí. Poučení z Libye bylo pro íránské zastánce tvrdé linie jasné: odzbrojení vede ke kolapsu režimu. Obohacování uranu bylo pojistkou režimu. Proto bylo každé úsilí o „vyjednání“ zastavení íránského vojenského jaderného programu pro Západ nejen marné ale i nebezpečné.

Írán váhání Washingtonu povzbudilo a každý další den bez akce jej posiloval. Izrael bije na poplach už léta. Jeho zpravodajské služby opakovaně odhalovaly tajné íránské základny, tajná skladiště a tajné operace. Okno k akci se zavíralo. Čas polovičatých opatření pominul. Už bylo pozdě.

Dr. Majid Rafizadeh vystudoval Harvard, je politolog, analytik a člen správní rady Harvard International Review. Je autorem několika knih o americké zahraniční politice. Můžete mu napsat na Dr.rafizadeh@post.harvard.edu.

Překlad původního textu: Iran Saw What Looked Like Weakness - Then Time Ran Out
Překlad: Libor Popovský

Poskytl Gatestone Institute