Zármutek nad úmrtím soudkyně Ruth Bader Ginsburgové brzy vystřídalo rozhořčení a následně zděšení: prezident Trump nominuje její nástupkyni ještě v tomto funkčním období. A bude to konzervativní soudkyně, což rozčilení liberálové nesou velmi nelibě. Kdo ale vlastně je Amy Coney Barrettová?

Americký prezident Donald Trump je sice divný pavouk s mnoha mouchami, v jedné věci ale plní své volební sliby stoprocentně: vždy konzistentně nominuje tzv. originalistické soudce, a to nejen jako soudce Nejvyššího soudu, ale i u nižších federálních soudů.

Trump již měl možnost nominovat tři soudce Nejvyššího soudu, dva mu už Senát schválil: soudce Neila Gorsucha v roce 2017 a soudce Bretta Kavanaugha v roce 2018. Nyní na Nejvyšší soud nominoval soudkyni Amy Coney Barrettovou. A protože republikáni mají nad demokraty v Senátu většinu poměrem 53 : 47 a dostatečný počet republikánských senátorů už prohlásil, že soudkyni Barrettovou podpoří, čeká se její schválení do konce října, tedy ještě před listopadovými volbami.

Mandát soudce Nejvyššího soudu je v USA doživotní – anebo do doby, než dotyčný sám rezignuje. Jednou schválený soudce tak může soudit až několik desetiletí, přijde na to. Počet soudců je dán zákonem, nikoli ústavou a historicky už osciloval mezi pěti až deseti. Posledních sto padesát let je však ustálen na počtu devět. Většina z nich, tedy pět, má možnost rozhodovat o tom, co je ústavní a co protiústavní.

Právě úmrtí bývalé soudkyně Nejvyššího soudu USA, sedmaosmdesátileté Ruth Bader Ginsburgové, která byla považována za liberální a feministickou ikonu a již její obdivovatelky familiárně přezdívaly „notorická RBG“, umožnilo Trumpovi nominovat její nástupkyni, teprve osmačtyřicetiletou Amy Coney Barrettovou, která se také stane „notorickou“, jenom v trochu jiném smyslu než její předchůdkyně.

Sama Barrettová v projevu po nominaci zmínila dvě osobnosti: zesnulou RBG, kterou má nahradit a o níž řekla, že i když s její právní filozofií nesouhlasí, váží si jí jako ženy a právničky, která tím, co dokázala, už navždy zůstane vzorem pro každou ženu právničku. A také mluvila o soudci Antoninu Scaliovi, hlavním mozku originalismu na Nejvyšším soudu v letech 1986–2016, pro kterého před dvaceti lety pracovala jako koncipientka. Prohlásila o něm, že jeho právní filozofie bude i její právní filozofií. Mimochodem, je zajímavé, že Ginsburgová a Scalia byli názorovými protipóly, ale osobně velcí přátelé, již sdíleli jednu společnou vášeň: lásku k opeře. Navštěvovali ji často společně.

Ústava psaná i nepsaná

Nyní se ale zastavme u toho, co je vlastně onen originalismus coby právní filozofie interpretace ústavy. Pro stručné vysvětlení se budeme muset vrátit do minulosti až k prezidentovi Franklinu D. Rooseveltovi, který se v prvním volebním období (1933–1937) svými programy tzv. Nového údělu snažil zvětšit pravomoci federální vlády nad její tehdejší ústavní pravomoci. Nejvyšší soud mu mnohé z nich zrušil jako protiústavní, ale Roosevelt po svém triumfálním znovuzvolení v roce 1936 navrhl rozšířit počet postů pro soudce Nejvyššího soudu z devíti na patnáct, jež by obsadil svými lidmi. Proti prezidentovi se tehdy postavili i kongresmani a senátoři z jeho vlastní strany, a nápad se tak nerealizoval. V průběhu let 1937–1939 ovšem mnozí starší soudci zemřeli nebo rezignovali a Roosevelt přece jen dostal možnost nahradit je svými. Senátoři mu je schválili, a tak nová většina Nejvyššího soudu prohlásila za ústavní to, co nedávno bylo ještě protiústavní.

To ukazuje, že když se změní názorová většina na Nejvyšším soudu, může za ústavní prohlásit to, co bylo doposud neústavní; respektive za neústavní něco, co bylo doposud ústavní. Obojí se stávalo celkem často od druhé poloviny 20. století: aktivistické soudní většiny se už neřídily textem či původním záměrem ústavních pasáží, ale tím, co si myslely, že by ústava hlásat měla, a to prohlásily za ústavu. Je to ignorance psané ústavy a její stálosti a koncept tzv. „živé ústavy“, kterou každá generace soudců může vykládat jinak, aniž by se její text musel změnit. Má pak ale taková „ústava“ smysl?

Vytvořily se dvě školy: jedna je označována jako konzervativní, snaží se ústavu interpretovat striktně, podle jejího textu; říká si originalistická podle původního, originálního smyslu či záměru ústavy. Ta druhá je označována jako liberální, ale interpretuje ústavu volně, podle svých preferencí a je aktivistická a mocenská: maximalizuje moc soudu rozhodovat o politických otázkách na úkor mocí zákonodárné a výkonné a činí z Nejvyššího soudu vlastně nejvyšší legislativu, protože neinterpretuje jen ústavu, ale rozhoduje i politické otázky. Demokraté a levice tíhnou k volnému výkladu ústavy, republikáni a pravice ke striktnímu.

Trump už nominoval tři originalistické soudce, a pokud mu Senát schválí i Amy Barrettovou, bude převaha konzervativců (originalistů) nad levicovými liberály na Nejvyšším soudu 6 : 3. Může nastat revize mnoha soudních rozhodnutí z dob, kdy aktivisté měli na soudu převahu.

Jaká je Amy Coney Barrettová? Profesorka práv na univerzitě Notre Dame, filozoficky žákyně soudce Scalii, katolička, matka pěti dětí vlastních a dvou adoptovaných z Haiti. Údajně každý, kdo ji zná, ji má rád. Liberální profesor práv Noah Friedman z Harvardu, který na Nejvyšším soudu pracoval jako koncipient ve stejné době jako Barrettová, o ní v článku Amy Coney Barrettová si zaslouží být na Nejvyšším soudu pro agenturu Bloomberg napsal: „Barrettová je vysoce kvalifikovaná pro službu na Nejvyšším soudu. Nesouhlasím s mnohým z její soudní filozofie a očekávám, že budu nesouhlasit s mnohými, možná většinou jejích příštích názorů a rozhodnutí. Avšak i přes tento nesouhlas ji znám jako brilantní a svědomitou právničku, která bude analyzovat a rozhodovat kauzy v dobré víře a aplikovat právní principy, k nimž se hlásí (…) Barrettová je upřímná, milá osoba (…) má ideální soudnický temperament klidu a dobrých způsobů. Kombinace toho, že je chytrá a milá, bude pro (levicové) liberály děsivá. Je to brilantní právnička, opravdová a dobrá osoba. Barrettová bude dobrou soudkyní, možná i velikou – i když s ní budu po celou tu dobu nesouhlasit,“ uzavírá Friedman.

Uznejte sami: to je asi ta největší poklona, jakou může člověk od názorového oponenta získat.

LN, 3.10.2020

Autor je ředitel Občanského institutu