Pro emigranta za nejlepší či, přesněji, nejpříjemnější kariéru pokládám kantořinu někde na univerzitě. Náš cizí, nevymýtitelný přízvuk tam nevadí a takové prostředí poskytuje plno volného času - přece jedno z fundamentálních kritérií kvality života. Po sedmi letech úspěšného počínání lze získat tzv. tenure - definitivu, nevyhoditelnost, druh socio-ekonomické záruky, na niž jsme byli zvyklí ze socialismu a která nám začala chybět poté, co jsme upláchli. Po takové existenční příležitosti jsem se v New York City a okolí začal rozhlížet, leč nenacházel.

Pak štěstí přece jen udeřilo – nikoliv s nabídkou permanentního místa, ale jen dočasně, na jeden semestr, rovněž nikoliv na Manhattanu, ale v Iowě, prériích, kde kdysi Antonín Dvořák úspěšně komponoval a krátce před mým příjezdem se dostavil Nikita Sergejevič Chruščov obdivovat kukuřici. Jízdné autobusem do vzdálenosti téměř dvou tisíc kilometrů by přišlo na šedesát dolarů. Příliš značný výdaj, takže jsem si raději koupil auto. Můj spolubydlící u paní Wolfové, Íránec nenávidějící šáha Páhlavího, tehdy ještě nesvrženého, se po studiích vracel domů a potřeboval se zbavit auta – Dodge 1956. Ve sběru nepotřebností mu nabízeli sedm dolarů a padesát centů, já nabídl dolarů deset, plácli jsme si a já se s tím obstarožním vehiklem do Iowy doopravdy doškobrtal.

Kantorskou kariéru jsem zahájil na čtyřleté Grinnell College, s výtečnou reputací. Mezi jejími graduanty vynikl Harry Hopkins, pravá ruka F.D. Roosevelta, a ještě víc známý hollywoodský idol Gary Cooper. Malé městečko Grinnell a v něm college stejného jména, honosící se být tím zcela nejprvnějším čtyřletým učilištěm na západ od Mississippi - dřív, než došlo ke zrodu oněch náramných kalifornských center v Berkeley či Stanfordu, s fůrou Nobelových laureátů. Ty jsme v Grinnellu neměli, ale občasný unikát tam přece jen byl k spatření. V profesorské roli tam semestr hostoval britský historik Arnold Toynbee, mezi mými studenty byl Angličan jménem Tetley, jeden z dědiců čajového koncernu téhož jména. Svěřil se mi, že kdyby se mu podařilo zavraždit sedm příbuzných – a nikdo ho u hrůzné rodinné likvidace nechytil –, dostalo by se mu povýšení do Sněmovny lordů.

Na pláních s rovnými cestami do nekonečna, žírné kukuřičné lány všemi směry, s obyvatelstvem, jež se neobtěžuje se zamykáním dveří automobilů i domů, jsem si zvykal na úplně jinou Ameriku, v New Yorku určitě nespatřitelnou.

V roce 1893 se týmž směrem vypravil Antonín Dvořák - do převážně české osady Spillville, obyvatel tehdy 361, pobýt v domě Josefa Kovaříka, violisty z newyorské filharmonie. Mistr Dvořák tam komponoval Americký kvartet, opus 96, smyčcový kvintet, opus 97, a dovybrousil svou slavnou Novosvětskou symfonii.

Češi tamějším směrem k permanentnímu usídlení začali přicházet v půli devatenáctého století, vlna za vlnou, tvorové jak s politickou, převážně však ekonomickou motivací. První „Osmačtyřicátníci“, prchající po potlačení revoluce v roce 1848, druzí „Osmačtyřicátníci“ z roku 1948, jimž neučarovaly perspektivy budování vědeckého socialismu. Všeho všudy se k českému původu hlásí 1,6 milionu a ke slovenskému 1,8 milionu Američanů.

S volskými povozy z Racine a Caledonie ve Wisconsinu dorazili první pionýři do Iowy v roce 1852. Václav Riegl tam za 100 dolarů koupil 20 akrů půdy, jejíž cena za čas vzrostla na 250 dolarů za akr. (Ne každému se povedlo tak náramně zbohatnout: když Rockefeller zakládal svou Standard Oil Company, jeho soused Josef Kříž odmítl se podílet na tak „pochybné investici“, dubious venture, čímž zmeškal příležitost stát se multimilionářem.)

První české noviny vznikly na Středním západě, ve státu Wisconsinu, v městě Racine, první český spolek se zrodil v roce 1854 v St.Louis. Přivezená mateřská řeč jim vesměs zamrzla dnem odchodu ze země. „Tak sem, pani, včíra byla v Cedar Rapicích,“ zaslechl jsem rozpravu dvou babek na ulici.

- - -

Občas jsem Iowou projel na cestě k Pacifiku, ale do oněch Cedar Rapids jsem se dostal až v roce 2005. Toto město na řece téhož jména započalo v roce 1838 zhotovením jednoho srubu. Teď má 120.000 obyvatel, jimž hlavním zdrojem obživy je 200 průmyslových podniků, nejznámější z nich Quaker Oats, dodávající ovesné či jaké vločky k snídani do milionů domácností, a též Rockwell International, konglomerát podílející se na výrobě nejmodernějších zbraní.

První Češi dorazili do Cedar Rapids před 150 lety, nejvíc jich přišlo po roce 1870.

Z údajů General Demographic Characteristics jsem se nedozvěděl jejich počet. Ale zato vím, že amerických Indiánů a aljašských Eskymáků je tam 306, míň než Vietnamců (326), ale mnohem víc než domorodců z pacifického ostrova Guam (3). Město se pyšní symfonickým orchestrem a zejména institucí s písmeny NCSML-- THE NATIONAL CZECH AND SLOVAK MUSEUM AND LIBRARY. To je unikát města – „claim to fame“, jak se v této zemi rádo říká. Vystavěno je v blízkém sousedství několika ulic zbývající české čtvrti. Na téhle výspě v prérii se povedlo něco, na co se nezmohla ani ta sebevětší americké metropole. A začalo to z iniciativy dobrovolníků, z jejich píle, ze soukromých zdrojů, bez státní asistence. Slavnostního otevření se zúčastnili tři prezidenti: Clinton, Havel, Kováč.

Návštěvníků tam ročně přijede asi třicet tisíc, čili téměř sto denně. Prohlížejí si tam původní obydlí z devatenáctého století. Návštěvník, který o našich osudech nemá potuchy, se seznámí s inteligentně prezentovaným historickým přehledem. Nejenom folklor, kroje, lidové umění, ale i motocykl Jawa, výrobek z roku 1935, a automobil Tatra 603 z roku 1964, oblíbený tehdejšími státními a stranickýmj papaláši.

Odtud se mi dostalo pozvání účastnit se třídenní konference s názvem „Czech and Slovak History and Culture“. Přikývl jsem, přednášku připravil a spěchal na letiště vzdálit se stovky mil.

Přijeli účastníci ze sedmnácti států Unie. Zájemci většinou s českými či slovenskými kořeny, ale narození v Americe, v rodinách už z bůhvíkteré generace. Dostavili se rovněž exulanti poúnoroví a pozdější. Jména hodně, ale ne výlučně slovanská, od Joela Blahnika po Gary Mitchela Zabokrtského. Mika Prohasky jsem se zeptal na ztrátu jednoho písmene v jeho příjmení a dozvěděl se, že mu vadilo být vyslovován jako Pročaska. (S podobnou, leč závažnější komplikací se potýkal emigrant Pícha.)

Dvě anglosaské dámy se zájmem o naše rodné končiny si vyměňovaly zkušenosti s bizárními jmény českých měst a obcí. Fascinovaly je Mokropsy v doslovném překladu.

Obohatil jsem je informací o vesnicí Sviňomazy na mém někdejším stříbrském okrese a zmínkou o krvelačných Hrdlořezech.

- - -

Občas jsem dojel na univerzitu v Iowa City, aniž tehdy věděl o existenci užitečně fungujícího střediska s jménem Writers’s Workshop, kde po několik měsíců pobývali kumštýři, aby mysleli, tvořili, vzájemně se obohacovali kumštýři. Z exulantů literátů se této příležitosti dostalo Arnoštu Lustigovi a Janu Benešovi. Posléze k tvůrčímu pobytu tam normalizátoři začali z klece vypouštět některé spisovatele - například tam z Brna přijel noblesní Antonín Přidal, dramatik a pedagog, a Jaroslav Veis, pravá ruka Petra Pitharta¨.

Zásluhou rozbujelé Mississippi došlo k zdevastování celých oblastí. Kampus university v Iowa City s počtem třiceti tisíc studendů se potýkal s dopadem spouště odhadované ve výši 230 milionů dolarů. Některé budovy poškozené zčásti, jiné zničené zcela. V parcích dominovalo nevábné bláto.

Univerzitě ale ublížily nejen přirodní živly. Před několika lety se tam udála ošklivá událost: zahraniční student, Číňan, na neúspěch docílit doktorát zareagoval zavražděním svého profesora.

Častým leitmotivem jsou obvinění ze sexuálního harašení. Případ dvou fotbalistů, údajných nemravů, vedl k zániku kariéry dvou akademických funkcionářů včetně viceprezidenta. Z harašení byl též obviněn neženatý a bezdětný pedagog Mark Weger, muzikolog, absolvent proslulé Julliard School, virtuos ve hře na hoboj, jíž oslňoval při koncertech v Carnegie Hall. Jenže ho postihl malér v podobě bývalé studentky, která k federálnímu soudu přispěchala s pozdním obviněním z prohřešku crude sexual comments („hrubé poznámky“), k nimž údajně došlo před několika lety, jakož i z nevhodného dotyku (inappropriately touched) jiné studentky, jíž tato nevhodnost zas tak moc nemohla vadit, neboť ona se do souzení nepustila.

Tak či onak, údajný zločinec Weger se pod tíhou obvinění zasebevraždil.

Týž osud postihl v srpnu téhož roku 2008 politologa s totožným jménem jako slavný dramatik – totiž Arthur Miller. Ten se zřejmě vskutku dopustil prohřešku: slibem lepší známky studentkám, jestliže mu odhalí svá ňadra či konce dovolí, aby se jich dotkl.

Po obvinění u soudu vzneseném Miller vzal pušku a zastřelil se.

Dodatečně si pochvaluji své rozhodnutí stát se penzistou, být emeritus mimo činnou službu. Vzpomínám na zážitek, když jsem našel pod dveřmi své kanceláře obálku a v ní dámské kalhotky - revolučně rudé, svůdně erotické, svým použitím již i mírně aromatické. (Tehdy jsem ještě nebyl obšťastněn českým úslovím, že taková součást intimní dámské garderoby sice není to nejdůležitější na světě, ale má k tomu sakramentsky blízko.) Což bylo před lety, než sexuální harašení rozkvetlo do své nynější zkázonosné krásy. Jakkoliv mě teď postihl nevyhnutelný osud víc než méně neškodného geronta, co bych si ale měl v takové situaci počít? Třeba to byla provokace, past na mé polapení. Běžet s rudým nálezem na děkanát či rektorát (v obou případech obsazených ženskými funkcionářkami)?

Trápení s povodněmi by asi byla přijatelnější alternativa.

KONEC