Srpen je i v Americe dobou letních prázdnin, avšak politická diskuze zde prázdninový poklid vůbec nepřipomíná. Tradiční setkáni kongresmanů s voliči končí zpravidla veřejnými hádkami. Jeden se neubrání dojmu, že kampaň před volbami do Kongresu již začala. Není vyloučeno, že tomu tak skutečně je. Ve středu vášnivé debaty je reforma zdravotnictví, kterou zahájil prezident Obama. Pro něho je to otázka politického života a smrti.

Vždyť i svůj mandát získal pod hesly sociální spravedlnosti. Každý šestý Američan dnes nemá zdravotní pojištění, což je typický příklad nespravedlnosti. Nikdo ze sociálně potřebných sice pod mostem neumírá, v případě nouze se každému dostává zdravotní péče, avšak platí za ni zbývajících pět Američanů - solidární zdanění je zahrnuto do výše jejich odvodů na zdravotní pojištění. Což je další sociální nespravedlnost. Ta první a ta druhá ovšem stojí proti sobě.

Se zdravotnictvím je třeba něco dělat, s tím souhlasí všichni. Spory začínají až u konkrétních návrhů, co vlastně dělat. Většina se bojí, že přijde o něco, co vlastní teď. Pojem "státní zdravotnictví" zní Američanům stejně odporně jako socialismus. Příklady Kanady, Francie nebo Německa působí na ně nepřesvědčivě - celonárodní konsensus se tam vytváří úplně jinak než ve Státech, navíc ve většině těchto zemí jsou zdravotní pokladny předlužené a potácejí se na pokraji úpadku. Mnozí se v Americe ptají, kam se vytratil kdysi do nebes vynášený reformní plán Hillary Clintonové a proč vlastně demokraté protlačují Obamovu reformu silovým, nikoli konsensuálním způsobem. Dnes již nikdo nevěří povídačkám o tom, že lidová opozice vůči reformě je inspirována a zaplacena republikány a pojišťovnami. Podle posledního průzkumu agentury Gallup jen 35% voličů doporučí svým zákonodárcům hlasovat pro Obamův plán. 36% dá svým zástupcům opačné doporučení a 29% je zatím nerozhodnuto. Zhruba polovina Američanů odsuzuje metody, jimiž vláda a demokratická většina v Kongresu reformu prosazují. 43% je schvaluje. Jiná sociologická služba Rasmussen přináší pro vládu ještě méně uspokojivé výsledky: 54% voličů má za to, že lepší je žádná reforma, než taková. Žádná politická síla za žádné peníze nedovede dát dohromady tak impozantní opozici.

Nikdo už dávno nemluví o neodvratné marginalizaci Republikánské strany. Na vlně současné nespokojenosti republikáni mohou docela dobře získat ztracenou iniciativu. Analytici poukazují na zkušenost z prvních let prezidentování Billa Clintona. V listopadu roku 1994, dva roky po Clintonově zvolení, republikáni poprvé v poválečné sobě získali kontrolu nad oběma komorami Kongresu. Něco podobného se může odehrát i v příštím roce. Američané mají rádi stav, kdy prezident zastupuje jednu stranu a většina v Kongresu patří oponentům. Lidská společnost nikdy nebývá vysněnou idylkou. Nikdo zatím nedokázal vybudovat společenské zřízení, při němž by nebylo chudých a ublížených. Kdo se o ně má starat - stát, soucitní dobrodinci, nebo ať přežije nejzdatnější? Toť otázka. Mýtus o sociální odpovědnosti podnikatelů se o reálnou zkušenost zatím neopírá, avšak i stát, jak víme z vlastní zkušenosti, se o své občany stará prachšpatně. Ani sociální darwinismus není důstojným východiskem ze situace. To jen z dálky, když se díváme na Američany, si můžeme myslet: jejich problémy na naši hlavu! Problémy jsou všude a většinou jsou i velmi podobné.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6