Po našem vítězném únoru 1948 přežívali romantici, vzájemně se utěšující stoprocentně nerealistickými představami, že směrem k Řípu dorazí Američané s úsilím těm Čechoslovákům vrátit a případně i vnutit pozbytou svobodu.

O ní by se přece především měli postarat ti, kteří o ni přišli, pokud jim doopravdy příliš chyběla. Každopádně se tak nejevila tehdejší ČSR, na rozdíl od vzdáleného ostrova Kuby s jeho vousatými revolucionáři a řízným stalinským temperamentem.

Dost ale bylo dobrovolníků k mání a ke spolupráci jakoby ochotná se jevila americká velmoc, pouhých 90 mil daleko čili vlastně tak blízko. Tam ve Washingtonu začátkem roku 1961 zasedl nový prezident John Fitzgerald Kennedy, v pořadí třicátý pátý, ale přitom ten úplně nejprvnější katolík. Narozen v květnu 1917, v prominentní rodině. Otec značně zbohatl (Chicago, Hollywood, politika), dědeček z matčiny strany, John Francis Fitzgerald, populární politik znám jako Honey Fitz, „medový Fitz“, byl primátorem Bostonu, metropole, v níž započaly protibritské nálady, z nichž se dost obtížně zrodila americká nezávislost.

Velikánská katolická rodina, dětí snad skoro tucet. Otec Kennedy v třicátýh letech působil v Londýně ve funkci amerického velvyslance. Dětem se dostalo náramného vzdělání, tento syn John dokonce získal prestižní Pulitzerovu cenu za knihu „Profiles in Courage“, kterou ve skutečnosti napsal jeho posléze blízký spolupracovník Ted Sorensen..

Za druhé světové války JFK ve věku 26 roků se stal poručíkem - námořním kapitánem nevelkého plavidla PT (Patrol Boat) - 109. To se v roce 1943 v Pacifiku střetlo s japonským torpedoborcem, bez naděje na vítězství. Spěšně putovalo ke dnu, dva členové posádky zahynuli, několik dalších zraněno. Mladičkému kapitánovi hrozilo disciplinární vyšetřování, ale naopak došlo k ocenění s medailemi za znamenitý výkon čtyři hodiny ve vodách plných žraloků vléct zraněného člena posádky. Dorazili na souš s pojmenováním Plum Pudding Island. Toť Solomon Islands, Šalamounovo souostroví, rozlezlé na stovky mil.. Byl jsem tam dvakrát, na onen švestkový pudink ostrov jsem se nedostal.

- - -

Tehdejšímu heroickému přežití se dostalo nejednoho filmového zpracování.

Méně mediálního zájmu se ale věnovalo onomu prasečímu či svinskému fiasku na jižních kubánských plážích, k němuž došlo v dubnu 1961. Však to byla doba málo příjemné studené války. Americká vláda s podvratným počínáním oficiálně neměla nic společného. Toliko CIA-sponsored paramilitary Brigade 2506, a k dispozici bylo 1400 kubánských emigrantů a množství ochotných dobrovolníků v domácím prostředí.

Brigáda se trénovala v terénu ve státech Nikaragua a prý též v Guatemale. ̈

Už zahájení akce započalo s trapným primitivismem: místní středoamerický čas se s tím kubánským o hodinu lišil.

Po tak dětinském nedorozumění došlo k něčemu značně horšímu - k hanebnému podtrhu. Týden po přesně 56 letech teď tu před sebou mám autentické svědectví „When U.S. Airstrikes Could Have Destroyed a Terrorist Regime, Freed a Nation and Altered History - The Bay of Pigs“, Townhall 18.dubna 2017, autor Kubánec Huberto Fontova.

Začíná výkřikem „Kde jsou letadla?“ Americká flotila 22 lodí včetně letadlové lodě Essex, s výtečnými vyzbrojenými tryskáči Skyhawk na palubě, pouhých 16 mil od kubánského přehu. „Hned je pošlete, my už se nemůžeme udržet,“ hlásil tamější komandant Jose San Roman.. Hladoví žízniví kubánští bojovníci, tři dny ve dne v noci ládovat a střílet, a proti nim Castro se sovětskými howitzery, tisíce výstřelů, čtyři hodiny trvající kanonáda, zubožení obránci ohluchlí tím bombardováním. Tato brigáda beznadějných bojovníků měla pouze k dispozici antikvární B-26 letadla, bez naděje k přežití proti Castrově modernímu vybavení.

Admirál Arleigh Burke, člen Joint Chief of staff, byl rozzuřen na pokraji ochoty k povstání. Podařilo se mu oné noci 18. dubna dovolat se ke Kennedymu: „Pane prezidente, pouze dvě letadla z Essexu postačí, kubánští hoši je tuze potřebují, dejte mi pokyn, aby...“

Kennedy v bílém fraku, zrovna v noblesním společenském prostředí, odpověděl: „Burke, my si nemůžeme dovolit se v tom angažovat.“

„My jsme ty kubánské hochy do toho dostali!“ admirál explodoval. „Proboha, vždyť my se na tom podílíme!“

Čtyři američtí piloti s těmi obstarožními bombardéry B-26, všichni důstojníci Alabama Air Guard, pro ně čest stále něco značně znamenala, se pustili do boje proti značně moderněji vyzbrojenému nepříteli. Výsledkem byla jejich smrt hned při prvním střetnutí.

„Vytryskly mi slzy,“ napsal Grayston Lynch, mnohokrát dekorovaný hrdina z druhé světové války a korejského bojiště, a k tomu dodal: „Poprvé za svých třicet sedm let jsem se za svou zemi styděl.“

Brigáda o původním počtu 1400 mužů se utkala s Castrovými útvary, 21 000 mužů, invazním Kubáncům se podařilo způsobit 3000 nepřátelských ztrát, což byl výkon, který značně imponoval vojenským profesionálům.

„Bojovali brilantně a poraženi nebyli,“ zdůraznil Jack Hawkins, rovněž značně dekorovaný plukovník elitní námořní pěchoty, a dodal tuto smutnou pravdu: „Na plážích byli bez zásob a slíbené podpory, opuštěni svým sponzorem, a tím byla vláda Spojených států.“

- - -

Můj obdiv pro JFK se pošramotil jeho povýšením vlastního bratra Roberta do funkce ministra spravedlnosti (Attorney General) a podstatněji si ublížil svým podtrhem statečných Kubánců, což stálo hodně lidských životů a mnohých let kriminálu pro ty nezabité.

Byl to rok 1961 a během šesti týdnů po kubánské katastrofě se konalo vídeňské setkání Nikity Chruščova a Johna Kennedyho, v doprovodu jejich manželek, snadno rozlišitelných. Hlavním bodem byl Berlín, jeho zřetelná krize, s rostoucím přesvědčením sovětského velikána, že jeho americký protivník je snadno zvládnutelný amatér. A za další dva měsíce došlo k budování Zdi míru, kterou se Američané neodvážili rozmetat.

Sovětské sebevědomí do roka zmohutnělo v Cuban Missile Crisis, v říjnu 1962,

October 16 - 28, třináct dní, kdy se velmoci dostaly do nebezpečí nukleárního střetu. Kennedy v televizním projevu oznámil národu, že americký výzvědná letadla objevila na Kubě sovětskou bázi s raketami namířenými na USA, že nová, nejděsivější válka je na spadnutí. Nastalo nebezpečí ztráty sovětské tváře - napřed popírání reality, následováno jejím odvozem. Nikita rozumně zareagoval, domů nebezpečné vybavení odvezl.

Kennedy pak na podzim roku 1963 v Texasu ztratil svůj život a Castro ho přežil o další půlku století.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče