Slyším, že mezinárodní společenství uvítalo ženevskou americko-ruskou dohodu o řízeném stažení chemických zbraní ze Sýrie jako nesnadné, ale jediné možné východisko ze syrského občanského konfliktu. Zdá se, že tento předstíraný optimismus je typickým příkladem postoje, kdy přání je otcem myšlenky. Válka přece použitím zbraní hromadného ničení nezačala a jejich vyřazením neskončí.

Počty mrtvých civilistů, jakož i proudy uprchlíků do širého světa budou narůstat i po zničení chemických arzenálů stejně vesele jako předtím. V situaci však nastane strategický zlom: zatímco doteď nad Asadovým režimem na způsob Damoklova meče visela reálná hrozba vnějšího zásahu, jež zpravidla přivádí k rozumu i ty nejvyšinutější diktátory, nyní taková hrozba zmizí. Stovky inspektorů OSN rozmístěných v zemi budou fungovat jako živý štít proti jakémukoli vzdušnému úderu. Vinou Obamovy liknavosti Rusko, které v posledních letech ztratilo na Blízkém východě zbytky vlivu, nyní sebejistě zaplňuje prostor Američany dobrovolně vyklizený.

Říká se, že kdo nic nedělá, nic nepokazí. V politice je to trochu složitější: váhavý střelec může snadno věci zkazit. Prezident, který trudnomyslně přemítá tam, kde je třeba jednat, dostává pověst slabocha. Není od věci podívat se, jak se syrská anabáze podepsala na postavení Baracka Obamy a jeho vlády v jeho vlastní zemi. O komentátorech darmo mluvit – prakticky všichni, ti, co ho zatracovali, i ti, co ho vynášeli do nebes, mluví o něm jako o loserovi, jako o nešikovi, který, řečeno slovy Davida Ignatiuse, sloupkaře z deníku Washington Post, je schopen během patnácti minut změnit přesvědčení v pravý opak a přitom pokaždé obhájit změnu názoru vzletnými slovy.

Novináři jak novináři, ale co si o Obamovi myslí široká americká veřejnost? Minulý týden vážené sociologické agentury, mezi nimi i Gallup, vypálily celou salvu průzkumů veřejného mínění. Ukázalo se, že víra Američanů ve schopnost Obamovy vlády řešit zahraničněpolitické problémy je tak nízká jako ještě nikdy v dějinách – v rozkmitu podle zdroje od 22 do 40%. Ani o Bushových státnických schopnostech v nejhorších dobách jeho prezidentování nepochybovali Američané tak silně, jak nyní pochybují o výkonu nositele Nobelovy ceny míru. Přitom právě s jeho působením na mezinárodní scéně spojovali své hlavní naděje, již méně věřili v to, že promyšlenými kroky změní k lepšímu ekonomickou situaci. Nyní paradoxně podpora jeho ekonomické politiky je u veřejnosti vyšší než v zahraniční oblasti. Leč ani to není důvod k radosti, neboť i tento ukazatel je absolutně nejnižší za celou dobu, co se konají průzkumy veřejného mínění.

Někdo může namítnout: vždyť má ještě tři roky k dobru, leccos se může změnit k nepoznání a lidové nálady jsou vrtkavé. To je pravda, ale existuje určitý itinerář politických událostí a ten demokratům v čele s Obamou velký úspěch nevěští. Právě nyní na pozadí všeobecné rozladěnosti a ztráty drajvu musí Obama prosadit v Kongresu finální verze životně důležitých zákonů o zdravotní péči, tzv. Obamacare, a o usnadnění přistěhovalectví. Za rok budou doplňující volby do Kongresu a republikáni větří příležitost učinit z prezidenta "chromou kachnu". V dalších měsících bude syrská tragédie pokračovat a jakýkoli její vývoj, ať již úspěch Asadova režimu nebo islamistické opozice, bude spojen s dalším lidským utrpením, které vždy padne na vrub Obamovy nerozhodnosti.