Tak ano, jedna válka konečně skončila. Ta nejdelší v historii USA. Četl jsem otázku: Byla vyhrána, nebo prohrána? Myslím, že je to otázka naivní, nesmyslná. V každém případě si myslím, že tato válka byla zcela zbytečná a ospravedlňovat ji jako odvetu za teroristický útok z 11. září 2001 je nedomyšlené. Ale přiznávám, že jakkoliv to hodnocení dnes, po dvaceti letech, nemá vůbec žádnou váhu, spíše vidím nesmyslnost v řadě úsudků a odsudků typu „Biden a jeho rozhodnutí válku ukončit a Afghánistán opustit byla zrada a způsobila totální vítězství Tálibánu“.
Když tedy ne už dávno, určitě už dnes musí být každému jasné, že to jinak dopadnout nemohlo a že ozbrojené síly USA a NATO toho měly nechat už mnohem, mnohem dříve. Dokonce, což je šílenství, si někdo dovolil vyslovit myšlenku, ponechat v Afghánistánu jeden či dva tisíce amerických vojáků. O odchodu vojsk rozhodl už bývalý president Trump, vyjednal a dohodl se s představiteli Tálibánu o podrobnostech ukončení akcí, donutil Afghánce propustit 5000 vězněných teroristů (podmínka to Tálibánců) a Biden jen rozumně pokračoval a válku ukončil. Zaplať Pán Bůh, řekl by slušný ateista.
V den výročí promluvil i bývalý president George W. Bush a já se chci podělit o příznivý komentář, který dokonale vystihuje atmosféru v USA po dvaceti letech.
George W. Bush právě ohodnotil Donalda Trumpa:
Muž, který byl prezidentem v době útoků 11. září 2001, využil řeč připomínající 20. výročí toho hrozného dne, aby odhalil „zhoubnou sílu“ procházející zemí díky prezidentství (a postprezidentství) Donalda Trumpa a nabídl alternativní vizi pro svou stranu a zemi.
„V týdnech a měsících následujících po útocích z 11. září jsem byl hrdý na to, že mohu vést úžasné, odolné a jednotné lidi. Pokud jde o jednotu Ameriky, ty dny se zdají být vzdálené té dnešní. Zhoubná síla působí na náš společný život, který každou neshodu promění v hádku a každý argument ve střet kultur. Tolik v naší politice se stalo pouhým apelem vzbuzující hněv, strach a zášť. To v nás budí obavy o náš národ a o naši společnou budoucnost. “
Bush tam nevyslovil Trumpovo jméno. Nemusel. Pokud žijete a žijete na této planetě posledních asi 5 let, přesně víte, o kom Bush těmito slovy mluví.
Od té doby, co se Trump v létě 2015 objevil jako kandidát, strávil svůj čas a energii zoufalou snahou vyhrotit to, co nás rozděluje. A udělal to z jednoduchého a sobeckého důvodu: čistého vlastního politického zájmu.
Trump z toho pochopil, že existuje (a je) jistá síla ve vyvolávání zášti a zlosti. Zamířil své poselství o oběti přímo na bílé Američany, kteří se stěží upínají ke svým snům o tom, že jsou střední třídou, a řekl: a) rozumím vám; b) není to vaše chyba a c) je to chyba „elit“.
Největší trik, jaký kdy Trump na americké voliče hrál, byl ten, že on, privilegované dítě, které celý svůj dospělý život strávilo v New Yorku a které si získalo pověst velkým luxusem, bylo nějakým způsobem hlasem zmenšování bílých pracujících mužů.
Celá Trumpova kampaň v roce 2016 (a 2020) byla postavena na myšlence, že elity jsou mimo, aby utiskovaly průměrného (bílého) člověka. Zde je jeden obzvláště výstižný příklad jeho rétoriky z roku 2018:
Nesnáším to. Potkávám tyto lidi, říkají si ‚elita‘. Dívám se na ně a říkám si: „To je elita?“ My jsme vydělali mnohem více peněz, získali jsme více mozků, získali lepší domy, byty, hezčí lodě, jsme chytřejší než oni a oni říkají, že jsou elitní? My jsme elita. Vy jste elita. Jsme elita.
Jak jinak než vypůjčit si Bushovu frázi „hněv, strach a zášť“. Odpověď na tuto otázku již bohužel známe. Stalo se to 6. ledna. Ozbrojené povstání Trumpových příznivců živené lží ohledně výsledku voleb v roce 2020 a přesvědčilo je, že potřebují si svou zemi vzít zpět.
Bush se snaží nabídnout své straně jinou cestu. Cestu, na které má to, co máme navzájem společné, přednost před tím, co nás odlišuje. Opět, Bush (to je dlouhé, ale důležité):
V tento americký den zkoušek a smutku jsem viděl miliony lidí, kteří instinktivně chytili sousedovu ruku a shromáždili se jeden vedle druhého. To je Amerika, kterou znám.
V době, kdy náboženský fanatismus nemohl volně plynout, jsem viděl Američany odmítat předsudky a přijímat lidi jiné, muslimské víry. To je národ, který znám.
V době, kdy mohl nacionalismus vzbudit nenávist a násilí vůči lidem vnímaným jako cizinci, jsem viděl Američany, jak znovu potvrzují své přivítání imigrantům a uprchlíkům. To je národ, který znám.
V době, kdy někteří považovali nastupující generaci za individualistickou a dekadentní, viděl jsem mladé lidi, jak přijali etiku služby a zvedli se k nezištnému jednání. To je národ, který znám.
Toto není pouhá nostalgie; je to ta nejpravdivější verze nás samotných. Je to to, čím jsme byli a čím můžeme být a měli bychom být, znovu.
Bushův argument se podobá tomuto: V naší nejhorší chvíli, kdy nás všechny mohla přemoci nenávist a rozdělení, se stal opak: Dali jsme se dohromady. Což znamená, že v tomto okamžiku polarizace, rozdělení a, ano, nenávisti se to může stát znovu.
Bushova řeč je pak správně chápána nejen jako odsouzení trumpismu, ale také jako apel na naše lepší politiky. Zda tato přitažlivost bude vyslyšena, se teprve uvidí.