28.3.2024 | Svátek má Soňa


USA: Vítěz je znám, ale volby neskončily

14.11.2012

Sto devatenáct milionů Američanů, kteří se 6. listopadu dostavili do volebních místností, nevolilo vlastně prezidenta Spojených států, nýbrž delegáty svých států do Sboru volitelů. Ještě přesněji, vybírali mezi kandidátskými listinami předloženými jednotlivými stranami.

Své hlasy ve prospěch prezidenta a viceprezidenta země odevzdají volitelé, jak káže zákon, první pondělí po druhé středě prosince, letos to bude 17. prosince. Hlasy budou slavnostně spočítány v americkém Senátě 6. ledna. Proto až 20. ledna, dva a půl měsíce po volbách, bude nový – v tomto případě staronový - prezident slavnostně uveden do úřadu. Zastoupení ve Sboru volitelů se různí stát od státu, v zásadě podle počtu obyvatel. Jelikož obyvatelstvo jednotlivých států se zvolna mění, jednou za deset let, v souladu s poledním sčítáním lidu, se ladí početnost jednotlivých delegací.

Kupříkladu ve srovnání s volbami v roce 2008 získal stát Texas čtyři volitele navíc, stát New York naproti tomu ztratil dva. Celkový počet volitelů činí 538 lidí. Je to součet 100 senátorů, 435 kongresmanů a 3 delegátů federálního distriktu Columbia, známého pod zkratkou D.C. Protože v amerických prezidentských volbách platí zásada „vítěz bere všechno“ – volitelé jednotlivých států nemohou hlasovat jinak, než jim nařídili voliči. Hlasují tajně, až na stát Minnesota, kde zvláštním zákonem bylo tajné hlasování volitelů zrušeno, a vláda státu si vymínila právo zneuznat jakoukoli odchylnou volbu, ať již z trucu nebo z omylu. Přesto za dvě století existence amerického volebního systému se volitelé v 84 případech vzepřeli vůli voličů. Naposledy před 12 lety jedna z delegátek federálního distriktu D.C. odmítla odevzdat svůj hlas tehdy vítěznému tandemu demokratů Gorovi a Liebermanovi na protest proti tomu, že hlavní město Ameriky nemá vlastní zástupce v Kongresu.

Ježto každý stát pořádá volby v souladu s vlastními zákony a Federální volební komise jen dohlíží na průběh voleb, dá se tvrdit, že 6. listopadu neproběhly jen jedny prezidentské volby, ale skončilo 51 samostatných volebních kampaní. V jednotlivých státech se klání zúčastnil také různý počet kandidátů na prezidenta. Kandidát libertariánců Gary Johnson se účastnil voleb ve 48 státech a federálním distriktu D.C., plus v Michiganu jeho jméno voliči mohli dopsat na volební lístek. Kandidátka Strany zelených Gill Steinová byla regulérně zapsaná ve 36 státech plus v D.C. a v dalších 7 státech její jméno mohlo být vepsáno dodatečně na volební lístek. Nezisková organizace Američané volí dosáhla na 28 států, ale ve výsledku prezidentské závody vzdala. V jednotlivých státech kandidovali také představitelé Ústavní strany spravedlnosti, Strany míru a svobody a řady dalších politických hnutí a sdružení, v celkovém počtu 28 uchazečů o Bílý dům. Jen dva z nich, Gary Johnson a Gill Steinová se dostali přes hranici 100 tisíc hlasů.

Účast zelených, komunistů nebo paleokonzervativců sotva může vážně ohrozit dvoustranický systém Spojených států, poněvadž jejich kandidáti se těší minimální podpoře u voličů. V současnosti se tři pětiny Američanů hlásí buďto k republikánům, nebo k demokratům. Ve všech prezidentských volbách od roku 1980 za dvě hlavní strany hlasovalo navíc celých 75 % Američanů, kteří řadí sami sebe k tzv. nezávislým. I když „třetí síla“ nikdy nemůže zvítězit, může nicméně potažmo ovlivnit výsledek hlasování. To se stalo v minulosti několikrát, stává se to i v současnosti.

Kupříkladu v roce 1992 excentrický miliardář Ross Perrot obdržel jakožto „třetí vzadu“ takřka 19 % hlasů, čímž připravil o vítězství George Bushe seniora. O osm let později se karta obrátila: vůdce zelených Ralph Nader, i když nedostal ani 3 % hlasů, podkopal zásadně šance demokrata Al Gora na prezidentské křeslo. V klíčovém státě Florida volilo „zeleného kandidáta“ 97 tisíc lidí. Nebýt „zeleného“, tyto hlasy by nepochybně připadly Al Gorovi, který nakonec zaostal za Bushem o pouhých 537 voličských lístků. V letošních volbách však zisk každého jednotlivého kandidáta mimo dvou hlavních vítěze nemohl ohrozit. Avšak zrovna ve státě Florida jejich souhrnný zisk 71 tisíc hlasů byl přece jen větší než rozdíl mezi Obamou a Romneym.

I když floridský skandál z roku 2000 oživil diskuze o regulérnosti volebního systému ve Spojených státech, jen jednou v dějinách američtí politici vážně zvažovali zrušení dvoustupňového hlasování. Stalo se to v roce 1970, dva roky poté, co Richard Nixon, který v celonárodním přepočtu měl převahu o pouhé 1 %, zvítězil drtivě o 120 volitelských mandátů. Kongresman Emmanuel Seller a senátor Birch Bay tehdy navrhli novelu ústavního zákona, podle níž by se hlavou státu a jeho zástupcem stávali ti, kteří překročili laťku 40 % odevzdaných hlasů. Pokud by tuto hranici zdolaly dva tandemy nebo žádný, vítěz by byl určen prostou většinou ve druhém kole voleb. Ačkoli novela ústavního zákona byla podpořena Sněmovnou reprezentantů a prezidentem Richardem Nixonem, v Senátě narazila na tuhý odpor. Konzervativní křídla obou stran a zástupci malých států, jež se zalekly poklesu své politické váhy, zadupaly návrh do podlahy. Pro změnu dvousetleté tradice stoupencům reformy scházelo pouhých 13 senátorských hlasů.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6