Jeden nemusí mít obzvlášť bystrý postřeh, aby poznal, že s blížícími se prezidentskými volbami mění Barack Obama své postoje. Jak se tak zvolna posouvá podél pomyslné osy do středu a za něj, ospravedlňuje s neochabující přesvědčivostí vše, pro co dříve neměl dobrého slova. Před očima nám „bushovatí“. Daňové úlevy pro vyšší příjmové skupiny nezrušil, vězení na Guantánamu neuzavřel, vojenské tribunály pro teroristy nenahradil civilními soudy. Válečným tažením v daleké cizině přišel na chuť, ačkoli dříve jim nemohl přijít na jméno. Chytrý Obama zkrátka uzrál k pochopení toho, co hloupý Bush věděl odjakživa. Aby k dalším volbám mohl přijít jako znovuzrozený, potřebuje dovršit proměnu tzv. rebrandingem – změnou obchodní značky, novým marketingovým označením své ideologie.

Nejen v Americe v oboru obracení kabátů je levice nedosažitelným mistrem. Názvy a barvy mění jak ponožky. Ostatně i u nás jsme zažili vtipnou výměnu srpu a kladiva za dojemné třešničky a starorůžové barvy za oranžovou. Ve Spojených státech má tento trend úchvatnou tradici. Už na úsvitu studené války se američtí komunisté, tehdy stále ještě početní, překřtili na progresisty – označení, které uzmuli reformnímu hnutí z dob Theodora Roosevelta. Založili dokonce Pokrokovou stranu, za níž Henry Wallace kandidoval na prezidenta, přičemž údernou myšlenkou jeho kampaně bylo obvinění Ameriky z rozpoutání studené války.

Nekomunistická levice, aby se nějak odlišila od pokrokářů, sáhla tehdy po přezdívce „liberálové“. Uvnitř odborářských centrál, lidsko-právních a občansko-právních organizací sváděli „liberálové“ urputné bitvy se samozvanými pokrokáři. V polovině 50. let pod dojmem berlínských, maďarských a jiných událostí začalo komunistické hnutí chřadnout a přídomek „progresivní“ ztratil na atraktivitě. V 60. letech se vynořila Nová levice, která se zkraje ráda označovala za radikální, než pochopila, že tento epiteton spíše odpuzuje, než vábí voliče. Tak sáhla po osvědčené přezdívce „liberálové“. Stačilo překřtít liberály starého ražení na „neokonzervativce“ a osvědčená obchodní značka byla volná. Drobný zádrhel byl v tom, že ve druhé polovině minulého století se většina Američanů ztotožňovala spíše s pojmem „konzervativní“ než „liberální“, což vysvětluje skutečnost, že až do roku 1992 v zemi čtvrtstoletí vládli republikáni. Jejich dominanci prolomil až Bill Clinton, a to tím, že nálepku „liberál“ vyměnil za libě znějící „nový demokrat“. Ovšem ani tato obchodní značka neměla dlouhého trvání: ostatně jak dlouho může něco být nové? A jelikož přídomek „liberální“ stále zněl americkému uchu poněkud opovržlivě, rozpomenuli se Barack Obama a Hillary Clintonová před dvěma lety na přídavné jméno „progresivní“, které mezitím ztratilo komunistickou pachuť. Byla to trefa: podle Rasmussenova průzkumu veřejného mínění ze tří pojmů – konzervativní, liberální a progresivní – se největším sympatiím mezi Američany těšil ten poslední. Lidové nálady ovšem jsou nestálé, a tak po dvou letech vlády demokratů se karta opět obrátila. Opakovaný průzkum zjistil, že nyní jen 22 procent Američanů spojuje se slůvkem „progresivní“ kladné pocity.

Co teď a kam z toho ven? Známý konzervativní komentátor Joshua Muravchik má pro Baracka Obamu dělný návrh – přihlásit se k odkazu Ronalda Reagana. V dnešní Americe se k němu tak jako tak nehlásí jen líný. V souvislosti s nedožitými stými narozeninami populárního prezidenta zaplavily americký tisk pochlebovačné články z pera stejných levicových autorů, kteří za života nespatřovali na Reaganovi zbla dobrého. Je to prosté: doléhá na ně nálada většiny.

V již zmíněném průzkumu z roku 2007, v němž zvítězil přídomek „progresivní“, většina Američanů na otázku „Jaký by měl být příští prezident?“ zaškrtla odpověď: „Jako Ronald Reagan.“ Jak může volič chtít, aby jeho prezidentem byl politik progresivní a zároveň jako Ronald Reagan? Inu, proč by nemohl, vždyť není expertem a řídí se pocity. Prohlásí-li se Obama za věrného reaganovce, někteří sice pojmou podezření, že se jedná o pokus „lít vína nového do nádob starých“, leč než to dojde většině, bude po volbách. Je to osvědčená marketingová taktika: Obama jako věrný reaganovec, Tony Blair jako nejlepší žák Margaret Thatcherové. Jen Bohuslav Sobotka vzdoruje a hlásí se ke 130 let staré vizi krejčíka Zápotockého.

Týdeník EURO 13/2011, 28. března 2011

Autor je publicista