V nedávné době oznámila poradkyně prezidenta pro národní bezpečnost Tulsi Gabbardová odtajnění prvních asi 100 dokumentů týkajících se událostí, spojených se snahou některých vysokých představitelů státu vykolejit nástup nově zvoleného prezidenta Donalda Trumpa. Mezi nimi se často objevuje i jméno bývalého prezidenta Barracka Obamy. Myslím, že bychom se měli vrátit o pár let zpět a přehodnotit jeho odkaz ve světle těchto skutečností.

Když v listopadu 2008 vyhrál Barrack Obama prezidentské volby, měl jsem na jeho úspěchu jedním hlasem podíl i já. Byl jsem tehdy, jako většina Američanů, nadšen, že jsme jako národ schopni sebereflexe, schopni naordinovat si samoléčbu a ukázat světu, že jsme moderní, mladý národ a že nějaké pomluvy o zakořeněném rasismu jsou zcela pasé.

Obama tehdy zazářil náhle a nečekaně jako meteor na politickém nebi. Národ byl unaven léty válčení pod záminkou vývozu demokracie do nevábných končin světa. Bylo jasné, že do Bílého domu vkročí někdo jiný, než starší, bílý muž. Cesta byla tehdy umetená pro Hillary Clintonovou, což by byla první žena v této funkci a navíc by se na starou adresu coby „první manžel“ vrátil sice lehce poškozený, ale pro mnohé pořád populární Bill Clinton.

Aparát demokratické strany však usoudil, že barva pleti je teď důležitější, než pohlaví a tak se z obskurity vynořil a bleskově zazářil mladý senátor z Chicaga. Obama neměl žádnou politickou minulost, a kromě jednoho roku v Senátě, kde nezaznamenal žádnou činnost, neměl ani žádnou politickou zkušenost. To mu však spíše nahrálo ku prospěchu. Nebylo nic, co by mu kdo mohl vyčíst. Naopak, za svůj ohromný počáteční kapitál nikomu nic nedlužil, neboť ho získal za něco, na čemž neměl jakoukoliv zásluhu – za svůj etnický původ. Kapitál to byl skutečný, neboť byl krytý sympatiemi milionů Američanů. Černošská populace jásala, že do Bílého domu usedne „černý bratr“ a bílá Amerika byla spokojená, protože mohla ze svých beder konečně shodit nepohodlné břemeno rasismu a stigmata otrokářské historie a rasové nadřazenosti.

Hillary musela obětovat dalších osm let čekání, ale učinila tak elegantně, vědouc že dostane jako úlitbu nějaké vysoké vládní křeslo a navíc, jsouce ještě poměrně mladá, měla jistotu, že její grandiózní nástup bude za osm let o to grandióznější. Co se Barracka týče, neměl by to sám jednoduché, kdyby to byl nějaký protekční prázdný panák dosazený do funkce na kterou nemá. Ale opak byl pravdou. Obama se své role ujal s vehemencí, šarmem a politickou vytříbeností, jakou od něho nikdo nečekal. Přestože jeho úspěch u bílé většiny byl vyvolán „morální nutností“, nikterak mu neuškodilo že byl míšenec, tedy rasově jaksi „umírněný“ jedinec. On sám pak také zvolil velmi „umírněný“ způsob své vlastní prezentace. Vědomě se vyhýbal stereotypům, kterých se většinou běloši u „černých“ obávají, jako jsou přílišná hlučnost, tělesnost, vulgární hudba, specifický slang, od pouličních gangů odkoukané oblékání, chůze a mimika či nezdravé jídlo. Obama se v mediálním prostoru projevoval jako pozorný, jemný, pohotový a nesmírně vtipný politik obdařený sebevědomou lehkostí a tím, čemu Američané říkají „smooth and relaxed“, čili něco jako elegantně odpočatý. Když jste seděli v baru a na obrazovce se objevil Obama, někdo z hostů obvykle prohodil: „What a cool cat!“

Obama si pohodlně razil cestu primárkami a proti symbolickému faktu, že Amerika může mít prvního prezidenta tmavé pleti, bylo těžko hledat nějakou politickou protiváhu. Opozice se snažila jeho úspěchy zpochybnit tvrzením, že vlastně nikdo neviděl Obamův křestní list, a že se neví, jestli se skutečně narodil ve Spojených státech, jak to podmiňuje ústava. Objevily se zprávy, že Obama, syn bílé matky a arabsko-keňského otce, žijících v Keni, se narodil právě tam a teprve později jej otec převezl na Havaj, kde pro něj získal rodný certifikát. Ti, kteří tuto teorii razili si říkali „birthers“ (birth = narození) a jedním z nich byl také Donald Trump, který tehdy zvažoval své politické ambice.

Bublinky z této číše brzy vyprchaly a Obama pohodlně zvítězil. Za nedlouho po svém zvolení se zúčastnil tradiční slavnostní večeře s akreditovanými novináři pro Bílý dům a tam se při svém projevu o této kauze v dobrém rozmaru zmínil:

„Víte, moc nás toho s panem Trumpem nespojuje, snad jenom to prezidenství. To máte takhle – já jsem prezident a on nikdy nebude prezident.“

Dobře naladěný sál propukl v souhlasný smích. Nikdo nemohl tehdy tušit, že Obamova slova nebyla jenom humorným šťouchancem, ale že to byl vážně míněný slib.

Samotné Obamovo prezidenství bylo zajímavou kontradikcí veřejného a profesionálního obrazu. Veřejně se Obama exponoval často a velmi úspěšně. Byl miláčkem médií, které jsou výrazně levicové a často se objevoval v televizních talk shows a veřejných debatách. Byl vtipný, ovládal sebeironii a když zčistajasna dostal Nobelovu cenu míru, řekl novinářům „Nemám ponětí, za co jsem to dostal. Moje dcera to řekla nejlépe:Tati, dostal jsi Nobelovu cenu a náš pes má dneska narozeniny.“

V úřadě nezakrýval, že je nováčkem a nesnažil se svoji nezkušenost zakrývat falešným bravadem. Zústával mírně v pozadí a politici o něm říkali, že je to „distant president“. Nevytvářel si osobní vztahy ke karierním politikům, nefungoval v kongresových klubech či stranických zákulisích. Jako šéf exekutivy toho po sobě moc nezanechal, kromě prosazení nového zákona o zdravotní péči (tzv. Obamacare) a několika dalších legislativních úkonů. V zahraniční politice se často omlouval za siláckou roli USA v nedávné historii a spíše ustupoval tlakům zelených, rudých a růžových sil. Poněkud nesmyslně napadl Lybii a zničil Kadáfího, který se právě začal stáčet k západu. Jeho třešničkou na dortu byla likvidace Osamy bin Ladina.

Co se domácí politiky týče, Obama nikdy nezapřel fakt, že jeho jediným zaměstnáním před vstupem do vrcholné politiky bylo cosi s názvem „community organizer“, tedy v jeho případě něco jako menšinový aktivista. Zkrátka někdo, kdo pomáhá, lobuje, organizuje a pracuje ve prospěch své komunity. Ve všech svých rozhodnutích a reakcích vždycky stál na straně menšinové skupiny. Tak to bylo v případě rasových nepokojů ve Fergusonu, Baltimoru a New Yorku. Typickým případem Obamova postoje byla jeho reakce na smrt 17ti letého Trayvona Martina.

Stalo se tak v chráněné komunitě na Floridě, kde jako ozbrojený hlídač-dobrovolník působil mladý hispánec George Zimmerman. Ten jednoho večera při objižďce spatřil černého teenagera, který se podle jeho slov choval podezřele. Zimmerman zastavil a snažil se chlapce zkontrolovat, ale ten se dal na útěk. Zimmerman ho chvíli následoval ale pak se vrátil ke svému vozu. Vtom ho vrátivší se Martin napadl, srazil k zemi a začal ho bít do hlavy. Náhodný svědek volal 911 a když se pak ozval výstřel volali i další obyvatelé. Když přijela policie, našla mrtvého Trayvona Martina a Zimmermana s rozbitou hlavou. Ještě před vyřešením případu a zjištěním, kdo byl na vině a za co, prezident Obama veřejně zareagoval slovy: „Kdybych měl syna, vypadal by jako Trayvon Martin“

Tehdy začala Obamova éra tzv. „identity politics“, což je zásadní změna role jedince ve společnosti a což je asi největší odkaz Barracka Obamy. Do té doby byl morálním predikátem ideál jedince, který je platný pro společnost, něco pro druhé dělá, nebo alespoň vede svůj život tak, aby byl společnosti co nejméně na obtíž.

Teorie „vlastní identity“ je taková, že to, jak se lidé identifikují představuje jejich hodnotu a postavení ve společnosti. Buďto jejich identita spadá do podskupiny obětí, a potom jim společnost něco dluží, nebo spadá do skupiny opresorů a pak si nezaslouží nic. Tato teorie se zanedlouho rozšířila do všech oblastí společenského života a určuje co je dobré a co špatné ve sféře osobní, veřejné i korporátní.

Na konci Obamova prezidentství došlo k události, jejíž mnohé detaily byly teprve nedávno zveřejněny. Když se roku 2016 schylovalo k volbám, byla naprostou favoritkou Hillary Clintonová. Obama jí v kampani pomáhal a když bylo očividné, že Hillary má červený koberec téměř natažený, stáhl se podle svého zvyku do pozadí a nechal věci plynout jejich tempem. Televizní talk shows byly plné usmívajích se celebrit, které při vyslovení jména Trump obracely oči v sloup a se smíchem ujišťovaly veřejnost, že ten samozřejmě prezidentem nebude. Hillary se od svého předchůdce poučila, že nejlepší strategií je zůstat nad věcí a ve své kampani blazeovaně vypustila závěrečný finiš aby si v klidu „doklusala“ do cíle pro zlatou medaili. Stalo se však nepředstavitelné a Donald Trump ji na cílové pásce předstihl.

Byl teprve listopad a do Trumpva nástupu zbývaly zhruba tři měsíce. Obama byl ještě stále prezident a byl stále ještě čas zvrátit vůli lidu. Demokraté přišli se zajímavým nápadem. V předvolebních bojích žhavila republikánská opozice skandál, který se točil okolo možné ruské interference. Ruští hackeři se údajně nabourali do osobních nechráněných emailů, které Hillary neopatrně používala a získali tak možnost narušit integritu voleb. Tento pretex mohl teď dobře posloužit, kdyby se dalo dokázat, že tak činili na přání Donalda Trumpa. Hillary by pak byla očištěna a naopak Trump a všichni republikáni by byli zasaženi vlastní zbraní.

Hlavy všech hlavních zpravodajských agentur, tedy FBI, CIA, NSA a DIA dostaly za úkol takovou možnost prověřit, avšak přímý důkaz se nepodařilo najít. 17. listopadu 2016 si je všechny Obama pozval k tajné schůzce do Bílého domu. Podle vyjádření svědků a podle nedávno odtajněných materiálů jim Obama v podstatě sdělil, že „máme sice zločince, ale nemáme zločin“. Clapper, Brennan, Comey a další dostali za úkol se vrátit, přehodnotit svá zjištění, dále pátrat a přinést něco lepšího.

A tak se zrodila Russia-gate, akce jak dostat z úřadu, nebo alespoň zásadním způsobem zdiskreditovat nového prezidenta Spojených států na základě jeho konspirativního napojení na Rusko (Russian collusion). Pro tuto snahu byl jako základní důkaz objednán a uměle vytvořen soubor „důkazních materiálů“ tzv. Steele dossier, nazvaný podle Christophera Steele, tajného britského agenta, který tyto dokumenty údajně nahromáždil. Tento soubor pak sloužil k obdržení soudních povolení ke sledování podezřelých osob. Zdroje těchto dokumentů byly mnohými převody a změnami autorství zamlženy a technicky vysměrovány z Ruska. Kdo stál u zrodu této šarády, nebylo nikdy zveřejněno. Opozice se snažila dokázat, že jsou tyto dokumenty fabrikované a k vyřešení problému byla ustanovena speciální komise v čele se zvláštním prokurátorem. Po několika letech a desítkách milionů dolarů pak prokurátor Robert Mueller vydal závěrečné vyjádření, že jakoukoliv spojitost mezi Trumpem a údajnými důkazy nelze nalézt. Russia-gate se ukázala jako mnoho povyku pro nic. Ředitelé zpravodajských služeb byli postupně odvoláni, nebo nahrazeni novými tvářemi. Trump ve svých druhých volbách prohrál, 6. ledna vnikl rozezlený dav do budovy kongresu, kraloval covid a přišly čtyři tristní roky Bidenovy administrativy. Na Russia-gate a na Obamu se zapomnělo.

Po největším politickém comebacku v historii se však Donald Trump znovu usídlil v oválné pracovně Bílého domu. Tentokrát poučen z minulých chyb a obklopen mnohem spolehlivějším týmem, zahájil personální, finanční a politickou očistu státního aparátu. Na světlo vyšla spousta dokumentů o tom jak a hlavně kdo stál za pokusem odstranit prezidenta USA a zrušit výsledky demokratických voleb pod záminkou „záchrany demokracie“.

Mnoho nových okolostí vyjde ještě nepochybně najevo. Možná dojde k soudním procesům. Možná dojde k debatě, kde končí imunita nejvyšších představitelů státu. Osobně si však nemyslím, že dojde k něčemu převratnému. Washingtonské soudy jsou plné washingtonských soudců a státní aparát už po desetiletí zústává stejný. Vlna spravedlnosti se určitě zvedne a možná spláchne několik prominentů. Tsunami to ale nebude a na nejvyšší místa nedosáhne. Pro mnohé tak sympaťák zůstane nadále sympaťákem. Jeho odkaz však bude úplně jiný a mimochodem, jeho vliv z pozadí, kam se tak rád uchyluje, bude mnohem pozorněji sledován.