Ten náš pan prezident (autor žije v USA, pozn.red.) nasadil takové tempo, že mu nemůže stačit ani nejhbitější sloupkař či fejetonista. Ona fráze „...ve víru událostí...“ je už tak slabá, že nestačí zachytit dynamiku současné situace. Ocitneš-li se ve víru, máš alespoň čas se několikrát nad hladinou otočit a popadnout dech, než tě vír stáhne. To, co zažíváme, je vodopád a to vodopád velmi široký. Než člověk mentálně stráví nákup Grónska a provokaci s Kanadou, už aby listoval v almanaších nebo googlil aby se poučil o tom, kdo vlastně komu platí za tarify a zda jsou tyto vůbec vhodnou politickou zbraní. Mezitím Grónsko už je dávno vyčpělou novinkou, protože prezident řeší požáry a spadlé letouny a když už je sloupkař v polovině článku o tarifech, tak už je zase všechno jinak, protože Mexiko i Kanada mrkly první a tarify jako politická zbraň zatím, zdá se, posloužily dobře. Navíc kolumbijský prezident chtěl být na chvíli hrdinou, ale pak dostal tarifóbii a honem se zase schoval. Takže je nutno rychle přepsat ten sloupek. Ale koho to bude zítra zajímat, když dneska už se kupuje Gaza a bude se z ní dělat nový Dubaj?

Mezitím stateční harcovníci na levém křídle se urputně drží šestých lednů a jiných starších priorit a s rozhodností komsomolců řeší kauzy dávno zapomenuté a staví barikády před úřady, ve kterých nikdo nepracuje ale ze kterých jim tečou spolehlivé prostředky. Úřady, které chce diktátor zavřít, nebo v nich alespoň udělat inventuru. Že není diktátor? Ale vždyť on to sám říkal! Dokonce v televizi na tom fašistickém kanále řekl: „Yes, I will be a dictator from Day One!“ (Budu diktátorem od prvního dne!). Což bylo mimochodem trochu jinak, ale demokraté nejsou zvyklí na zpětnou kontrolu. Trump řekl žertem někdy v říjnu: „Yes, I will be a dictator for one day!“ neboli Budu diktátorem na jeden den. Přehodí se pár slovíček a hned je o čem křičet. Tím „jedním dnem“ byl míněn Trumpův první den po inauguraci, kdy vydá exekutivní příkaz k zahájení těžby domácích energetických surovin a znovuzahájení výstavby jižní hraniční bariéry.

Od dob politické vichřice v Evropě na konci osmdesátek, kdy padaly betonové zdi, bronzové pomníky a zkamenělé režimy, si nepamatuji, že bych každé ráno horečně zapínal televizi abych se dozvěděl něco nového a co víc, abych nikdy nebyl zklamán. Je toto tempo udržitelné? Nedojde k celkové únavě organismu, nebo k nějaké otupělosti způsobené zahlcením? A je toto říčné tempo vůbec zdravé? Vzpomínám jak Newt Gingrich byl v polovině devadesátých let tázán, kde jsou výsledky politického obratu po úspěšných mezi-obdobních volbách, proč všechno trvá tak dlouho? Gingrich tehdy řekl v rozhovoru s Georgem Willem, že státní správa má být trochu pomalá a složitá, že to je její vnitřní pojistka proti zbrklým a fatálním změnám. „Není nic hrozivějšího“, řekl tehdy „než rychlá státní moc!“ (There is nothing more dangerous than a swift and powerful government), a na mysli měl patrně Goebbelse s Heydrichem a jejich kamarády.

Jako odpovědný a myslící člověk si podobné otázky kladu také. Rozumějte mi dobře, Donalda Trumpa jsem volil, jsem rád, že vyhrál a zažívat každé ráno politické Vánoce je nádhera. Navíc se člověku uleví, když se nemusí tady v hyper-liberální Kalifornii už tolik bát projevit své politické názory. Pravda, nálepku se jménem diktátora bych si na auto ještě nedal, za to jsou propíchnuté gumy jistotou, nicméně obavy z překotného tempa změn mám. Ne ani tak z jejich obsahu, ten je zatím velmi realistický a dobře cílený, ale spíše z jejich dopadu. Jak solidně je připravená jejich obrana? Jsou hotové plány B a C pro případné eventuality (various contingencies)? Chápu, že je třeba jednat, neboť excrementu se navršilo příliš mnoho. Jenom se modlím, aby lidé vybraní se projevili jako lidé předvídaví, odolní a vytrvalí.

Opozice totiž nespí. Pravda, teď honí slepou bábu po lese a se zavázanýma očima narážejí do stromů a sami do sebe, ale klauniáda jednou skončí. Přijdou noví, budou sexy a budou mít s sebou velmi pěkné dárky. A naše nová generace se mi nezdá být dobře připravená k tomu aby rozeznala zrno od senzační plevy. Mluvím teď o mládeži tady v Kalifornii, na kterou je zakázáno klást jakékoliv nároky a pro které je hlavním zájmem ne to, jak vypadá svět kolem nich, ale jak vypadají oni sami v zrcadle.

Nebo jsem příliš pesimistický?