Milovníci hesla Ami go home teď kritizují Trumpa

Vánoční návštěvou vojáků na bojišti žádný politik nic nezkazí. Proto i Donald Trump zaletěl za americkými vojáky do Iráku a Německa. Leč stejně se nezavděčil, hlavně podle reakcí z Evropy. Vystihl to editorial webu Spiegel Online: „K úzkostným otázkám pro rok 2019 patří i tato: kolik trumpovského šílenství svět ještě snese?“

Ta otázka je užitečná. Nevypovídá o stavu prezidenta USA či světa, ale spíš o mentálním nastavení tazatelů. Tedy lidí, kteří považují zvolení Trumpa v lepším případě za kiks, v horším za cílený útok na Západ i demokracii. Jako by Trump byl jen nějakým meteorem, jehož dráha se vychýlila, či dokonce zbraní, kterou nasadilo Putinovo Rusko, aby tak dosáhlo toho, co nesvedlo za studené války – Západ ideově i vojensky převálcovat. Jako by Trump nereprezentoval voliče, jejichž hlasy mohou leckomu připadat cizí, ale jsou legitimní.

Takže zpět k onomu „šílenství“. Zopakujme, že na tom, co Trump činí, je dost věcí hodných kritiky. Třeba na jeho rozkazu k rychlému stažení vojáků ze Sýrie i Afghánistánu. Ale na samotném faktu stažení není nic překvapivého, nevypočitatelného, ba ani výsostně trumpovského. Trump se nechal slyšet, že Amerika nebude četníkem světa. Jistě, to může znervóznit Kurdy (přijdou o hlavní oporu v Sýrii) či Izraelce (víc než dosud se ocitnou v kontaktu s íránskými zájmy i zbraněmi v Sýrii). Ale proč by to mělo znervóznit či překvapit Evropany?

Hledáte-li na webu výraz, že Amerika už nechce být četníkem světa, Google vás zavede ke článkům z roku 2015, kdy totéž mezi řádky říkal miláček Evropy Barack Obama. Ptal se tehdy někdo na to, kolik obamovského šílenství svět ještě snese? Jistě ne v evropských médiích hlavního proudu.

Pokud teď Ameriku zbavuje role světového četníka Donald Trump, evropská levice by měla tleskat za splněný sen. Jak píše Henryk Broder na webu Die Welt, jeden by očekával, že ti, kteří si oblíbili heslo „Ami go home“, projeví vděk, když „Amíci“ mají jít skutečně domů. Jenže ho neprojeví a místo toho píší o trumpovském šílenství.

Horší než osobní fandění je odcizení mezi USA a Evropou. Odcizení, které se táhne už od Obamy (třeba když se odmítl omluvit za odposlouchávání evropských lídrů včetně kancléřky Merkelové). Trump v podstatě kráčí v jeho stopách, ale na rozdíl od Obamy je vděčným hromosvodem médií. V tom je hlavní rozdíl mezi nimi.

LN, 28.12.2018