V Americe se někdy obtížně dá zapomenout, že byla původním útočištěm puritánů znechucených zlotřilou nemravnou Evropou. Ač přemnohé se změnilo od doby upalování čarodějnic v Salemu, i dnes by tam měl s kariérou potíže třeba Gerhard Schroeder, mnohonásobně ženatý a rozvedený. Určitě by se nestalo, aby na pohřbu, za pozornosti medií, truchlila nejen manželka, ale i milenka, jak známo v případě zesnulého francouzského prezidenta Francoise Mitterranda.
Zprávy o rozvodech nevedou k pozdvižení, natož k revolucím. Jakousi výjimkou by snad byla Velká Británie, s rodinnými disharmoniemi v královských komnatách, natolik se opakujícími, že přiměly Alžbětu II. onu pohromu charakterizovat jako annus horribilis. Ovšem to je konstituční monarchie (leč bez psané ústavy). Král či královna je hlavou státu, ale kdyby se parlament usnesl předělat stát na republiku a učinit buddhismus povinným náboženstvím, monarcha by musel ortel schválit svým podpisem.
Politika je převážně mužská záležitost, i když přibývá případů, že hlavou vlády či státu či obojího se stává žena. Značnou pánskou jízdou se vyznačovali původní a též někteří následní bolševici. Paní Stalinová se nevyskytovala v doprovodu pana chotě na veřejnosti, natož při zasedáních politbyra. Čenichající CIA, se všemi miliony dolarů k dispozici, se domnívala že Juri Andropov byl vdovec. Načež se jeho manželka, v roli vdovy, ukázala na jeho pohřbu. Podstatnou změnu zavedl teprve Michael Gorbačov, nedobrovolný hrobař Sovětského svazu, když na veškerá zahraniční setkávání se dostavil doprovázen chotí Raisou, věru očividnou to změnou k lepšímu v porovnání s manželskými protějšky jiných významných soudruhů.
Jestliže neviditelnost manželských partnerů je jeden extrém, v Americe si prosadili ten opačný. O First Lady, roli „první dámy“ není v ústavě ani slovo. Jeho si zvolil národ, on si zvolil ji - jediná její zásluha. Nicméně je nepsaným, důsledně dodržovaným pravidlem, které platí pro všechny osoby aspoň nějakého významu, prezentovat se na veřejnosti nejen s manželským doprovodem, ale i s potomstvem včetně dětiček nejútlejšího věku a čím je jich víc, tím líp. Když prezident Bush oznámil svou nominaci na významnou fukci předsedy Nejvyššího soudu, vybraný John Roberts tam stál spolu se svou ženou a dvěma dítky. Totéž se opakovalo při jeho přísaze a uvedení do funkce.
V historii země první dámou, o níž je známo, že se podílela na skutečném politickém rozhodování, byla manželka Woodrowa Wilsona, poté co v roce 1919 utrpěl mrtvičný záchvat. Pořádně porušila tradici nevýznamnosti a pramalé viditelnosti Eleanor Rooseveltová, prosazovatelka moderních, ne vždy populárních kauz. Dostalo se jí zatracení, že se plete do aktivit, k nimž nemá mandát. Fotogenická Jacqueline Kennedyová svým šarmem rozhodně prospěla svému manželovi víc, než bezbarvá Patricia Nixonová svému Richardovi. Jimmy Carter vodíval svou manželku Rosalynn do zasedání vlády, aby se vyjadřovala k řešení domácích a mezinárodních problémů. Svou dceru Amy vláčel po světě na mezinárodní konference a v roce 1980, v průběhu neúspěšné volební kampaně na znovuzvolení, se značně znemožnil, když na otázku o problémech nukleráního odzbrojení odpověděl s odkazem na názor svého tehdy ještě předpubertálního potomka. Ze všech manželek předchozích prezidentů se na vlastní politickou dráhu vydala a svým zvolením do senátu uspěla Hillary Clintonová.
Kandidát s ambicí nastěhovat se do Bílého domu aby prezentoval vzorný obrázek plodného, harmonického, manželského svazku. Rozvod byl Kainovým znamením, umíráčkem naděje, jak ke svému žalu - a také mnohého z nás - si odtrpěl výtečný Nelson Rockefeller, guvernér státu New Yorku.
První, komu předchozí rozvod nezničil kariéru a jeho dosažení nejvýznamnějšího úřadu v zemi, byl Ronald Reagan. Rozvod rovněž bez šrámů přežil senátor Edward Kennedy, rovněž s prezidentskými ambicemi a s důkladnou zkušeností, jak se vyvléknout ze skandálů (z nichž prozatím nezávažnějším byla jeho vina na způsobení smrti sekretářky Joe Kopecne a snaha uniknout odpovědnosti).
Důležité je časování rozvodu, jak by nám potvrdil Tim Hutchinson, bývalý baptistický duchovní a též senátor ze státu Arkansasu. V roce 2002, právě v době kampaně o znovuzvolení, se totiž rozvedl s manželkou, s níž žil 29 let, a oženil se s daleko mladší náhradnicí. Banální situace, milionkrát se opakující. Bývalý duchovní Hutchinson prohlásil, že Bůh mu odpustil, ale voliči mu neodpustili, a tak se stal i bývalým senátorem.
I neututlaná nevěra dovedla zlomit vaz tuze nadějnému kandidátu na prezidentský úřad, jak s žalem shledal talentovaný senátor Gary Hart.
Stephen Hess, profesor, expert na mediální záležitosti, je autorem knihy o správné etiketě chování během politické kampaně (The Little Book of Campaign Etiquette). Bývalým manželkám se doporučuje diskrétnost, nesvěřovat se dotěrným žurnalistům, nevystavovat potřísněné rodinné prádlo na odiv. Mlčenlivost důsledně dodržela jak opuštěná zrazená manželka Nelsona Rockefellera, tak hollywoodská herečka Jane Wymanová, ex-manželka Ronalda Reagana .
V reportáži nazvané „Čeho se někteří polici bojí nejvíc: bývalé manželky“ (What Some Politicians Fear Most: The Ex-Wife) z pera Kate Zernike (NYT, 13.11.2005) se lze dozvědět o odlišném průběhu, kdy bývalé životní družky se proměnily ve zdroje politické a existenční zkázy. Někdy ta která přispěchala na veřejnost, jindy odhalení mnohých personálních tajností zavinila úřední moc. Ač bývalá manželka Jeri Ryanová oficiálně podporovala snahu Jack Ryana na zvolení senátorem a chválila ho jako dobrého muže a vzorného otce, soud ve státě Illinois dal k dispozici podrobnosti jejich rozvodového řízení, a tak se zájemci dozvěděli, jak tento kandidát naléhal na svou choť účastnit se radovánek v sex klubech a jak se domáhal milování na veřejnosti. Veřejnost se mu revanšovala volební prohrou.
Jako hodně rozpovídaná, poněvadž rozhašteřená, se proslavila Rita Jenrettová, manželka kongresmana Johna W. Jenretta z Jižní Karoliny. Mediím vyzvonila, že se dá rozvést, poté, co našla pětadvacet tisíc dolarů úplatků v manželově botě. Další slávy dosáhla zásluhou Playboye, jehož fotografům poskytla k zvěčnění své nahaté tělo a čtenářům se svěřila s podrobnostmi o kongresmanových zálibách v alkoholu a souložení na schodech Kongresu, mohutné velebné budovy.
Týž Kongres se ze svědecké výpovědi paní Betty Talmageové, bývalé manželky senátora Hermana E. Talmage ze státu Georgia, dozvěděl, jak že v domácnosti poschovával balíčky bankovek, desítky tisíc dolarů podivného původu. Etická komise se velmi rozzlobila, Talmage rok poté přišel o senátorské křeslo.
V roce 2003 časopis v Denveru jmenoval Frances Owenovou tou nejmocnější osobou v metropoli. Její neshody s manželem Billem Owenem, tehdejším guvernérem scénického státu Colorado, znemožnily jeho snahu o zvolení do federálního senátu ve Washingtonu.
Favoritem na zvolení guvernérem ve státě Massachusets byl člen politické dynastie Kennedyů, Joseph P. Kennedy II., tehdejší kongresman, syn v roce 1968 zavražděného otce Roberta, bratra prezidenta J.F.K. Jenže naděje tohoto příslušníka mladší generace zhatila v roce 1997 vydaná kniha, kterou napsala jeho bývalá manželka Sheila Rauch Kennedyová. V ní sdělila nehezké věci, jak ji manžel nutil k zrušení (annulment) jejich manželství. Negativní publicita byla tak značná, že naděje stát se guvernérem se rozplynuly a tento Kennedy permanentně odešel z politického kolbiště.
Klub bývalých politických manželek, nejednou v roli mstitelek, se požehnaně rozrůstá a provinilí páni se oprávněně strachují. Ale i toto pravidlo má své výjimky. Senátor Jon S. Corzine v roce 2005 usiloval o zvolení guvernérem státu New Jersey, za což utratil padesát milionů dolarů z vlastní kapsy. V závěru kampaně vystoupila jeho bývalá manželka Joanne s obviněním, že kvůli své ambici opustil rodinu. A přesto vyhrál. Corzine je unikát mezi americkými politiky: ne proto, že je multimilionář (žádná velká výjimka), ale poněvadž je nejen vousatý, ale i plešatý, s porostem na bradě a nikoliv na lbi.
Z dáli jsem nepostřehl příliš mediální pozornosti o rozvodové rozmíšky českých politiků a případný dopad na jejich kariéry. Lze si jen přát, aby se česká politická scéna příliš neamerikanizovala a neposkytovala šťavnatá témata komerční televizi, již nyní dostatečně uondávající veřejnost výtvory problematické kvality.
K O N E C