Z hlediska žadatele, usilujícího o novou permanentní adresu v cizím prostředí, nejvýhodnějším je získání politického azylu. Ženevská konvence z r. 1951 definuje uprchlíka jako osobu, která má "oprávněný strach z pronásledování" (well-founded fear for being persecuted) z důvodů své rasy, národnosti, náboženského či politického přesvědčení a též z důvodů příslušnosti k té které společenské třídě (a particular social group) - čili "třídní původ", naše dřívější obávané cejchování.

Osoby hledající lepší bydlo se zpravidla snaží své ekonomické ambice prezentovat jako převážně idealistické bažení po vyšších etických hodnotách. Dost jsem se této tématice věnoval a před mnoha lety, jednak v Evropě, jednak v USA, Kanadě a Austrálii, jsem se věnoval profilu a motivaci mezi tehdejšími čerstvými uprchlíky. V utečeneckém táboře Traiskirchen v Rakousku mi Ivan Medek potvrdil odhad, že 90 procent všech nových příchozích byly osoby s výlučně ekonomickou motivací.

Deklarace OSN (Declaration on Territorial Asylum, General Assembly of the U.N., 14 December 1967) v čl.14 praví, že kdokoliv má právo azyl v jiné zemi to seek - čili "hledat, snažit se o nalezení" - aniž by ale měl právo ho nalézt a cizí země jím zvolená by měla povinnost azyl poskytnout..

Toto ustanovení v 2. odstavci zpřesňuje, že právo o azyl usilovat se nevztahuje na osoby prchající před trestem pro čin nepolitické povahy. (Například jsem se setkal s chlapíkem, který uprchl z údajně politických důvodů, aby se vyhnul placení alimentů na svých pět nemanželských dětí. Uškrtím manželku, a proto uteču na Západ z politických důvodů - i takové případy se staly. Rovněž se stalo, že dotyčný nikoho neuškrtil, ale rozezlený stát požádal o jeho vydání na základě falešných důkazů o neexistující vraždě.)

Pravidlo: Azyl se automaticky získává v okamžiku, kdy stát odmítne vyhovět žádosti o vydání uprchlého.

- - -

Washington má velmi dlouhou tradici podivného blahovolného počínání v tomto druhu agendy. Jeden příklad z již dávné doby: Naše léta padesátá, proces se Slánského rozvratnickým centrem, mezi téměř tuctem posléze pověšených prominentních soudruhů byl Ludvík Frejka, jehož syn Tomáš se tuze domáhal dosažení takového osudu. Posléze byl tento o tatínka připravený sirotek obdařen přiznáním politického azylu, jehož si podle mého předpokladu užívá na slunné Floridě.

Z ní teď do Bostonu těchto dní, kam se před deseti lety přistěhovala čečenská rodina Tsarnaevů (takto amerikánsky v tisku slabikováno). Zdejší praxe s udělováním azylu dělá dojem značné velkorysosti: je-li přiznán jednomu příslušníku rodiny, téhož dobrodiní se jakoby automaticky dostane dalšímu příbuzenstvu. Sestry, tety, švagři, tchyně, takoví a takové. V tomto případě hlava rodiny, jíž byl přiznán azyl z důvodu oprávněných obav z pronásledování, se ale po řadě let tam dobrovolně vrací, posléze následován svou manželkou. On se vrátil z důvodů zdravotních, ona z důvodů jinačích, totiž úspěšnou snahou uniknout trestnímu stíhání pro krádež luxusního zboží u firmy Lord & Taylor.

Jejich dva synové - starší Tamerlan, do Ameriky přišel ve věku 16 roků, nyní tedy 26 roků a zejména i mrtvola. Mladší Dzhokhar, nyní devatenáctiletý.

A všichni příjemci finanční podpory od státu, daňových poplatníků.

Na takovou štědrost nemá Amerika monopol. Solidní zdroje (Daniel J. Mitchell, "Immigration, Terrorism, and Welfare Tourism", Townhall.com, 25.4.2013) se zmiňuje o zahraničních praktikách ve Velké Británii, Francii i Austrálii, kde též dochází k financování teroristů z peněz jimi nenáviděného státu. Britská ministryně (Home Secretary) Theresa May ponoukla své vládní protějšky v Německu, Rakousku a Holandsku k iniciativě omezit přístup k finančním zdrojům a veřejným službám pro požadující migranty. Premiér David Cameron se opovážil vyřknout svůj záměr o omezení podpory s ubytováním, právní asistencí (legal aid), využíváním a zneužíváním zdravotnických služeb.

Zde již zmíněná čečenská rodina po přemnohá léta byla (a předpokládám, že stále je) příjemcem přemnoha požitků. Například synu Tamerlanovi stát hradil advokátní výlohy v případě jím spáchaného násilí na jeho družce či manželce. Nynější výlohy mladšího teroristického syna Dzhokhara rovněž hradí stát, jakož i nemocniční výlohy v Beth Israel Deaconess Medical Center za léčbu jeho mnohých zranění. Rodina rovněž značně pobírala food stamps - poukázky opravňující k odběru potravin. Od roku 2002 inkasovala víc než 100 000 dolarů - ekvivalent dvou milionů korun. Podivný to důvod nenávidět takového dobrodince, pořádně jím pohrdat.

Poté, co media projevila zájem o druh a výši poskytovaných hodnot, štědrost státu ale nedoprovázela ochota ke sdílnosti. Mluvčí Odboru práce na otázku, zda syn Tamerlan inkasoval podporu v nezaměstnanosti, odmítl odpovědět s odůvodněním, že to je záležitost důvěrná. Stejný nedostatek sdílnosti projevila University of Massachusetts Dartmouth. Vydala prohlášení, že "student records including academic records and financial records (including financial aid) cannot under federal law be released without a student's consent". Stejně málo či vůbec nijak se pořídilo na jiných adresách. Dokonce ani Federal Communication Commission odmítla vyhovět dotazu, zda někomu z bratří stát zaplatil mobilní telefon, jenž způsobil výbuch a následný masakr.

U.S.Rep. Stephen F. Lynch, kongresman za Demokratickou stranu, protestoval se slovy: "To je věc zájmu národní bezpečnosti číslo jedna. Za druhé, je to věc veřejného zájmu zjistit, zda tito jedinci byli schopni zneužít systém k výhodám, na které neměli nárok."

Deval Patrick, černošský guvernér státu Massachusetts a jeho stranický kolega, ale odmítl vyhovět s odtajněním, se zdůvodněním priority práva na soukromí pachatele, jakkoliv již nebožtíka ("citing the dead man's right to privacy.")

Leckomu se něco takového nelíbilo, což usuzuji například z titulků Townhall, com, 28. dubna 2013:

Derek Hunter, Creating Monsters: Terrorism, Welfare and "Celebrating Diversity"

Dough Giles, Jihad on Our Tax Dollars? Screw That!

- - -

Mladší přeživší terorista komunikoval se svými vyšetřovateli, ale jen do okamžiku, kdy se k nemocničnímu lůžku dostavili jurisprudenti domáhající se uplatnění tzv. Miranda Rule, ústavou zaručeného práva proti involuntary self-incrimination a tudíž vyžadujícího povinnost státu upozornit sebevětšího zločince, aby mlčel, na otázky neodpovídal, k ničemu se nepřiznával.

Takže vyšetřovatelé se nic nedozvěděli o roli mladíka, občana Saúdské Arábie, a jeho záhadném zmizení z Bostonu. Stejně tak nic o Doku Umarovovi, čečenském džihádistovi, prohlásivším se vládcem Kavkazkého emirátu, oblasti od Černého ke Kaspickému moři. Jeho role v bostonském masakru jako údajná symbolická pomsta proti rusko-americké dohodě, podepsané 26.května 2011, o spolupráci proti al-Kajdě, jejíž útok při příležitosti zimních olympijských her příštího roku 2014 v Soči se předpokládá.

Uplatněním politicky korektně velebené Miranda záruky k ničemu se nepřiznávat, rovněž nezodpovězen zůstal otazník o roli Íránu, jeho nejmilitantnější revoluční složky Quds Force, ve spolupráci s al-Kajdou o přípravách sebevražedných útoků nejen v USA a Kanadě, ale také na evropském kontinentu. A bostonský třesk měl být menší symbolickou ukáztičkou.

- - -

"Jen se nevymlouvejte!" V tomto smyslu se vyjádřil čečenský prezident na adresu Američanů. Nikoliv islám, korán, ale Amerika si vše sama zavinila, však Čečenec Dzhokhar Tsarnaev od svých devíti let chodil do její školy, její učitelé ho vychovávali, svými hodnotami zásobovali.

Vliv tak blahodárný či zkázonosný bude příštím závěrečným tématem.

DOKONČENÍ PŘÍŠTĚ