Kolem zmařeného pokusu o převrat v Turecku se zatím rojí více otázek než odpovědí. Čeho vlastně chtěli dosáhnout pučisté kromě svržení současného režimu?
Co je pravdy na tvrzeních prezidenta Erdogana, že za vzpourou části armády stojí vlivný islámský bohoslovec Fethullah Gülen žijící nyní v americké emigraci? A co když byl celý převrat inscenován samotným Erdoganem kvůli upevnění osobní moci a možnosti fyzicky likvidovat celou opozici v zemi, zejména v ozbrojených silách a soudnictví? I tato verze nyní často zaznívá v západním tisku a na sociálních sítích.
Komentátor Ranj Alaadin, sám tureckého původu, uvažuje v deníku Guardian takto: „Když v roce 2002 Erdogan přišel k moci, jednou z jeho bezprostředních priorit bylo ovládnout ozbrojené síly. Již v roce 2008 armáda byla podstatně oslabena sérií soudních procesů, v nichž vysocí důstojníci spolu s politiky a novináři byli odsouzeni za údajné spiknutí proti občanské vládě. Zdálo se, že vojáci navždy ztratili schopnost organizovat převraty, které byly časté v minulosti.
O to překvapivější je páteční pokus o puč. Byl to spíš projev naprostého zoufalství, když uvážíme, jak pevné je Erdoganovo sevření všech aspektů tureckého života. Vojáci nejen, že nekontrolují sdělovací prostředky, ale ani k nim nemají přístup. Nemají ani dostatečnou podporu mezi obyvatelstvem. Znamená to, že Erdoganova politika „Rozděluj a panuj“ byla vcelku úspěšná a že se mu podařilo zlomit kdysi všemocnou tureckou armádu.“
Samovláda nikdy netrvá věčně
Michael Crowly z vlivného portálu Politico se zamýšlí nad tím, jakou roli hrál v těchto událostech Obamův postoj vůči tureckému režimu. Americký prezident kdysi viděl ve svém tureckém protějšku vzor pro všechny vůdce muslimských zemí.
Nyní snad pochopil, že Erdogan je krutý samovládce, který ohrožuje tureckou demokracii stejně tak jako generálové, kteří se pokusili o jeho svržení. Nemá však na vybranou, neboť Turecko je partnerem NATO v boji proti Islámskému státu a válečném u konfliktu v Sýrii. Bývalý Obamův velvyslanec v Turecku James Jeffrey rád opakuje: „Musíte jednat s Tureckem, jaké je, ne jakým ho chcete mít.“
Jenže v posledních měsících tak jako tak docházelo k značnému ochladnutí ve vztazích mezi Tureckem a Spojenými státy a po posledních událostech lze očekávat, že vztahy se budou zhoršovat i nadále.
Michael Crowly z portálu Politico klade Obamovi za vinu, že upřednostnil plytký pragmatismus strategického partnerství s Tureckem před obranou lidských práv a přivíral oči nad donebevolajícími příklady upevňování režimu osobní moci v Turecku. Nyní sklízí ovoce své zaslepenosti.
Portál Politico uvádí názor Erica Edelmana, amerického velvyslance v Ankaře v době Obamova předchůdce George Bushe: „Pokud jsme se vůbec mohli něčemu naučit za poslední léta v této části světa, pak tomu, že samovláda nikdy netrvá věčně a režimy osobní moci nebývají dlouhodobě stabilní.“
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus