Snadné schvalování Trumpových ministrů je zklamáním pro jeho odpůrce

Mnozí z těch, kdo mají výhrady k prezidentovi Donaldu Trumpovi a proto vkládali naděje v to, že Senát nakonec jmenování jeho nominantů na ministerské posty překazí, mohou pociťovat rozčarováni nad dosavadním průběhem schvalování kandidatur.

Určitý mustr byl zvlášť charakteristický v případě schvalování Rexe Tillersona navrženého novým prezidentem na funkci ministra zahraničí. Nejdřív Výbor pro zahraniční vztahy a pak i Senát schválily kandidaturu bez jakýchkoli zádrhelů a stejní senátoři za Republikánskou stranu John McCain, Lindsey Graham a Marco Rubio, kteří hodně potrápili teď již bývalého ředitele naftařského gigantu Exxon svými otázkami ohledně jeho obchodních styků s ruskými papaláši, ho nakonec svými hlasy podpořili.

Totéž se stalo se všemi ostatními ministerskými kandidáty, i když někteří z nich, zejména ministryně školství De Vosová nebo Generální prokurátor Sessions vyvolávali značné kontroverze. Není pochyb o tom, že nakonec všichni, koho si Donald Trump do svého kabinetu vybral, budou Senátem potvrzeni.

Čím to je, že jsou senátoři tak povolní? Od prvního ustavujícího shromáždění v roce 1787 ve Philadelphii na návrh Alexandera Hamiltona platí v Americe koncepce dělené odpovědnosti. Podle ústavy prezident jmenuje soudce, velvyslance a členy své vlády „se souhlasem Senátu“. Prezident navrhuje, Senát schvaluje nebo neschvaluje jeho volbu. Formální důvod: prezident má méně osobních přátel než tak početné těleso jako Kongres.

Prezident je také jediný, kdo může člena vlády odvolat. Ve 20. století mechanizmus součinnosti prezidenta s Kongresem byl tak jemně vyladěn, že případy, kdy zákonodárci odmítli prezidentovu volbu, by se daly spočítat na prstech. V době po 2. světové válce se tak stalo jen dvakrát a ještě sedmkrát byly nominace zrušeny kvůli neprůchodnosti.

Senátoři přihlížejí k tomu, že každá kandidatura bývá podrobena drobnohlednému přezkoumání. FBI, Správa pro etiku státních zaměstnanců, pomocný aparát senátorů hodnotí životopis kandidáta do sebemenších podrobností. V případě zjištění kompromitujících okolností je prezident informován jako první.

Nominanti na vysoké pozice zaměstnávají armádu lobbistů, kteří obléhají každou senátorskou pracovnu. Ve zvlášť kontroverzních případech vzpurným zákonodárcům volá prezident osobně a slibuje něco za vstřícnost – financování nějakého stavebního projektu z federálního rozpočtu, místních festivalů nebo kulturních počinů.

Je tedy celý proces nemilosrdného grilování pouhou přetvářkou? Vůbec ne: jde o to, že prezidentovi kandidáti odpovídají na otázky senátorů pod přísahou. Senátoři se snaží vytáhnout z nich veřejné přísliby jejich budoucího chování a porušit slovo dané pod přísahou znamená ztratit tvář a možná i kariéru. Kdysi obstrukce byly mocnou zbraní senátní menšiny. Senátoři mohli obsazovat řečnické pultíky hodiny a hodiny.

Poslední takový případ se stal v březnu loňského roku: senátor Rand Paul mluvil bez přestávky 13 hodin. Ukončit nekonečnou diskuzi se dalo dvoutřetinovou většinou hlasů. Avšak demokraté, tehdy ve většině, změnili jednací řád a nyní pro uzavření debat stačí prostá většina senátorů. Takovou většinou republikáni v Horní komoře Kongresu mají, dokonce pohodlnou. V určitou chvíli tedy další spor kolem jmenování ztrácí smysl.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus