Na hamburském summitu G 20 se média věnovala pouze dvěma tématům, která považovala za zajímavá: první, v němž průběžně informovala, s jakou intenzitou probíhají kolize mezi německými policejními pořádkovými silami a desítkami tisíc anarchistů, levičáků či obyčejných pouličních rváčů; ve druhé zkoumala zda, na jak dlouho a s jakým obsahem se setkají americký prezident Trump s ruským protějškem Putinem.

Ke vzájemnému setkání obou státníků došlo a namísto plánovaných třiceti minut trvalo téměř dvě hodiny. Trump je označil za „úžasné“ a Putin je opakovaně charakterizoval jako „přátelské, otevřené, produktivní a úspěšné“.

Že se oba státníci hlavních jaderných mocností sešli v době, kdy situace na Blízkém východě je dlouhodobě nejasná, napětí na Ukrajině se daří tlumit jen částečně a svět se s obavami dívá na dění kolem Severní Koreje, je správné. Že setkání trvalo dvě hodiny namísto pár desítek minut, je signál pozitivní. Že si oba prezidenti, soudě podle jejich vyjádření následujících po vzájemné schůzce, porozuměli, je, s velkou opatrností, příslibem. Tak nějak by bylo možné výsledky setkání nahlížet. Kdyby ovšem Donald Trump ve „své“ Americe vládl.

To, že výsledky vzájemného jednání bezprostředně napadla média v čele se CNN, New York Times či Washington Post, která Trumpa nenávidí a dělají vše, aby jej diskreditovala v každém okamžiku a za každou cenu (samozřejmě bez ohledu na národní zájmy), by napovídalo, že si Trump v Hamburku počínal správně. Intenzity mediální a politické kampaně však signalizují, že jedna věc je domluvit se s Putinem, druhá – ta podstatná – je prolomit nenávistnou protiruskou mediální a politickou atmosféru v Americe a až pak tam prosadit dohodu s Ruskem.

Ve Varšavě Donald Trump zdůraznil, že „do centra našich životů klademe víru a rodinu, ne vládu a byrokracii“, za což mu děkovaly davy vděčných Poláků. Liberální americká média, demokraté i část republikánů jej doma odsoudili za „podporu autoritářské polské vlády“, aniž by si jakkoli všimli Trumpova zásadního důrazu na obranu západních civilizačních hodnot.

O pár hodin později bylo Trumpovi opět spíláno za to, že „nepostupoval dostatečně tvrdě vůči Rusům v otázce ruského ovlivňování amerických voleb“. Jeden z neúspěšných republikánských prezidentských kandidátů Marco Rubio dokonce posměšně napsal, že „vytvářet s Rusy společnou skupinu na boj s kyberterorismem je stejné jako vytvářet s Asadem v Sýrii společnou protichemickou jednotku“.

Tento vnitroamerický kontext, který zarámoval Trumpovu návštěvu Evropy, nabídl další vhled do hluboce rozpolcené, obamovskou administrativou rozvrácené – a vůči svobodně zvolenému prezidentovi země zřejmě většinově neloajální - americké politiky. Prezident Trump po svém návratu zopakoval, že je „čas pohnout se kupředu“. Hlavní americké noviny ve svých nedělních úvodnících tato prezidentova slova relativizovaly, aby tak znovu obnažily vlastní nadutost, se kterou si za minulá desetiletí zvykly tvořit politickou agendu státu samy.

Trump si porozuměl s Putinem, ale narazil doma. Optimismus tedy není v žádném případě na místě. Potvrzuje se, že Trumpova „hlavní válka“ je a bude ta „americká“ ve Washingtonu, ne v Moskvě nebo Damašku. A vůbec není jasné, jak to vše nakonec dopadne.

Institut VK